17. listopadu 2017

Stránky světa; Noční země - Kai Meyer

Kai Meyer mě svým knižním světem nadchnul už v prvním díle Stránek světa. V další části příběhu se opět setkáme s šestnáctiletou Furiou Faerfaxovou. Ta se od první knihy zdokonalila v umění bibliomantiky a nyní se rozhodla spolu se svými přáteli vyhlásit válku krutovládě tří rodů, které tyranizují bibliomanty i exlibris. Je jasné, že zničit centrum zla bude velmi nebezpečný úkol a je otázkou, zda si tentokrát neukousli příliš velké sousto.


Obálka Noční země je v podstatě fotografickým negativem obálky prvního dílu, což vnímavému čtenáři může naznačit, že tady půjde o temnou stranu bibliomantského světa. První kniha byla spíše seznamovací a čtenář si užíval především nový knižní svět, zatímco akce bylo pomálu. Tady je to přesně naopak. Noční země je od začátku do konce jednou velkou akční jízdou. Je mnohem detailnější a náročnější. Autorovi evidentně sedí akční styl, ovšem citová stránka postav mu výrazně pokulhává. Mně osobně to až tak nevadilo, ale věřím, že více emočně založenému člověku by reakce postav v situaci, kdy jim např. zemře někdo blízký, přišly nedostatečné a chladné.

Trochu mě mrzí, že násilí a umírání v ději výrazně převyšuje ty milé věci, kterými bych se v knižním světě chtěla zabývat. Opět zjistíme mnoho zajímavých informací o uspořádání světa bibliomantiky, stejně tak o exlibris - lidech vypadlých z knih. Také se seznámíme s řadou dalších postav a objeví se i několik užitečných vynálezů, které by si přál vlastnit každý knihomol. Bohužel onen boj o moc, který má v knize hlavní slovo, staví ostatní zajímavé věci do pozadí. Ale takový už je asi úděl válek.

Jsem vážně nadšená světem, který Kai Meyer vytvořil. Je to jeden z těch detailně propracovaných fantasy světů, kde by bylo skvělé žít. Nicméně jeho postavy mi k srdci až tak nepřirostly. Nevím, jestli je to tím, že o nich poskytl málo informací nebo tím, že jsem už zkrátka jiná věková skupina a jejich myšlení mi není až tak blízké, tím pádem se s nimi nedokážu ztotožnit. Občas mi jejich chování připadalo nelogické a přiznávám, že bych na jejich místě viděla radši dospělé zkušené bojovníky - někoho, kdo bude více roven tomu, proti komu a čemu je tato válka vedena.

Cílovou skupinou této trilogie jsou čtenáři mladších ročníků, protože děj i postavy jsou tomu přizpůsobeny. Po přečtení Noční země, která je na rozdíl od prvního dílu plná násilí, vražd a mocenských intrik, je ale můj názor takový, že literární potenciál světa bibliomantů by byl mnohem větší, kdyby byl určen primárně dospělým. Mám pocit, že žánr Young Adult začíná být tomuto příběhu malý a stává se mu omezením, bez kterého by byl o hodně lepší. Těším se na velké finále a jsem zvědavá, jak si s tím Kai Meyer poradí, protože je to jeden z autorů, který vyniká nepředvídatelnými konci, což mě baví.

Z německého originálu Nachtland, vydaného v roce 2015, přeložila Kristýna Wanková.
U nás vydalo nakladatelství CooBoo v roce 2017, 424 stran. 

5. září 2017

Noční klub - Jiří Kulhánek

Zdroj: Google
Vida, i v našem malém českém literárním rybníčku se občas objeví pořádná štika. Myslím, že je to trefné přirovnání, protože pokud v sobě máte ještě nějaké zbytky naděje na svět, který je v pořádku, tato kniha vám je před očima rozcupuje na kousky. Je brutální, krvavá, šílená a pokud se dáte do čtení, což citlivějším náturám rozhodně nedoporučuji, nevyhnou se vám pochyby o autorově duševním zdraví. Má to ovšem jedno velké ALE! Ta kniha je tak skvěle napsaná, že vás popadne za flígr a bude s vámi třást dokud nedočtete poslední větu.

Na začátku je Kulhánek tajemný jako hrad v Karpatech. Noční klub není žádná veselá špeluňka s červenou lucernou nade dveřmi. Pokud se tam nějakou neblahou shodou okolností dostanete, místní personál vaše tělo ani duši jistojistě nepotěší (za předpokladu, že nejste praktikující masochista). Abych se ale dostala k jádru pudla: Noční klub je utajená, v Praze působící organizace, která vykonává spravedlnost tam, kam oficiální ruka zákona nedosáhne. Jde o uzavřenou společnost zahrnující samé schopné lidi. Např. dvě sexy lesbičky, kterým nezbyla ani špetka svědomí nebo chlápka důkladně ovládajícího pestrou škálu donucovacích prostředků. Jejich detailní popisy najdete v knize, blicí pytlík mějte po ruce.

Až potud je ten nápad s Nočním klubem super. Problém je v tom, že vlivem událostí se od něj Kulhánek postupně vzdaluje. Připadá mi, jakoby to celé začal psát někdy v 90. letech. Perfektně zachytil atmosféru té doby, nebo alespoň já si jí tak pamatuju, ale události, které následovaly, už více odpovídají době vydání knihy, t.j. rok 2002. Celé mi to silně připomínalo akční film - hlavní hrdina projde transformací, která mu dodá výjimečné schopnosti, s těmi se musí naučit fungovat a následuje boj s nějakou formou zla. Je to dobře promyšlený příběh, myslím, že by to byl naprosto vynikající komiks, možná i film, ale přesto mě trochu mrzí, že autor opustil tu původní myšlenku Nočního klubu, která mi přijde geniální. Cítím se jako dítě, kterému vzali lízátko. Třeba se k tomu vrátí v dalším díle, kdo ví?

Nenechte se odradit velkým množstvím postav na začátku, podstatný je děj a detaily. Narazila jsem na několik řekněme sci-fi prvků, které zůstaly bez vysvětlení, ale nejspíš se tak stane v dalším díle. Hodně mě bavil Kulhánkův nekorektní humor v situacích, kdy třeba někdo "vytřeštil mozek na stěnu" nebo "si tiše hrál mezi hroby".

Shrnuto, podtrženo - pokud je vaše dušička mírně zvrácená a ráda se nechá strhnout akčním dějem s nádechem tajemna, kde svou velkou roli hrají i nebezpečné sexy krasavice, bude Noční klub lahůdka přímo pro vás. Mohlo by se zdát, že je to spíš čtení pro chlapy, ale já jsem si to maximálně užila a doufám, že druhý díl bude stejně tak skvělý. Nevýhodou je, že tato kniha je v podstatě nesehnatelná, pokud za ní nehodláte vypláznout kolem 1.500 Kč. Jiří Kulhánek jí údajně nechce nechat dotisknout, což je velká škoda, protože oba díly Nočního klubu bych ráda vlastnila především v papírové podobě, nejen v elektronické.

Vydal Klub Julese Vernea v roce 2002, 408 stran. 

15. května 2017

Lovec a motýl - Jan Šumbera

Lovec a motýl je druhou knihou českého autora Jana Šumbery, který v roce 2015 vstoupil na literární scénu fantaskním románem Hlavosvět: U zvědavého poutníka. Lovec a motýl na první knihu tematicky navazuje a dá se říct, že naplno rozvíjí myšlenky, které v ní byly naznačeny. Autor použil metaforu k popisu nesnadného úkolu hledání stability v dnešním konzumním světě a výsledkem je zajímavý výpravný román dosahující vysokých filozofických kvalit. 

O ČEM KNIHA JE? 
Hlavním hrdinou je Petr, který se snaží vymanit z vlivu moderního konzumu. Na své cestě za poznáním sebe sama se střídavě pohybuje mezi reálným světem a jakousi svou vnitřní dimenzí, kterou nazývá Poušť. Rozdíl mezi těmito dvěma rovinami postupně mizí až splynou v jednu a Petr už nedokáže rozlišit, která z nich je skutečná. Při svém putování Pouští potkává Lovce, který ho svým krutým zacházením učí přijímat bolest a utrpení a snaží se ho odprostit od závislosti na všem okolo a být sám sebou. Jenže kolik zmaru a prázdnoty musíme zažít, abychom dokázali procítit krásu prostého bytí a byli k sobě upřímní? 



Lovec a motýl je krátká kniha, ale přesto jde o velmi náročnou četbu. Jan Šumbera si vybral velké a zásadní téma, které je v dnešní společnosti (bohužel) aktuální. Snažil se ho sice ohleduplně zabalit do příběhu pro snadnější pochopení, nicméně pravda je taková, že vám bez milosti vpálí do obličeje všechen ten  marast a průměrnost,  kterou s sebou dnešní doba nese a ve které si tak pohodlně lebedíte. Donutí vás zamyslet se a to tak, že vás to bude bolet. Nepřeháním, u čtení téhle knihy jsem se vztekala, nechtěla jsem jí pochopit i když jsem kdesi v hloubi svého zabedněného mozku přesně věděla, co tím chce říct. Jenže pohledu na hnusné věci (např. na pravdu) se prostě chcete vyhnout. Přemýšlela jsem nad tím hodně dlouho, než jsem konečně uznala, že na tom opravdu něco je. Ovšem jestli jsem teď ochotná s tím zjištěním nějak dál operovat a něco třeba změnit, to je věc druhá. Myslím, že na takové věci si musí každý přijít sám, časem k nim dospět. Někomu se to podaří dřív, jinému později a někomu třeba nikdy. To je vlastně ta cesta, kterou tato kniha popisuje. 

Ale být opravdový není snadné. Mnoho věcí, které si myslíme, že víme, vymysleli jiní lidé. Ztrácí se vztah s přírodou, který nás vedl celou evolucí. Jsme polapeni v mysli, která vlastně nepatří nám, a otročíme majetku a konzumu, aniž bychom se snažili něco doopravdy cítit. Naše civilizace stojí na obrovských pilířích myšlenkových pravd, polopravd a úplných lží, které odvádí jednotlivce od autentického prožitku skutečnosti. 

Přestože jsem se u knihy zprvu rozčilovala (což byla výhradně moje chyba, nikoli autorova), nakonec musím říct, že se mi líbila a nejspíš si jí za nějaký čas ráda přečtu znovu. Přes kvalitní obsah má bohužel i pár vad na kráse: rozhodně by si zasloužila lepší textovou korekci a úpravu stylistiky, ale to jsou mouchy, které lze snadno vychytat. Hlavní postavy mi přišly místy divně strojené. Měla jsem problém představit si, že by se chovaly tak, jak bylo popisováno, ale vzhledem k tomu, že jsem se od začátku snažila zaměřit výhradně na myšlenku příběhu, nepřikládám tomu až takový význam. Líbila se mi metafora s motýlem svědčící o autorově citu pro literární jazyk. Vzpomínám si, že z toho jsem byla nadšená už u jeho první knihy. 

Knihu doporučuji každému, kdo dokáže ocenit hloubku příběhu a při čtení rád uvádí mozek do provozu. Nenechte se odradit v anotaci uvedeným přirovnáním k Alchymistovi Paola Coelha - nevím, kdo na to přišel, ale s hluchým plkáním Paola Coelha nemá tahle kniha nic společného. Je lepší, mnohem lepší. 

Vydalo nakladatelství Petrklíč v roce 2017, 109 stran. 

12. května 2017

Terry Pratchett - Erik

Další pratchettovka je tady! Když se váš oblíbený zlomyslný pohádkový dědeček rozhodne, že napíše parodii na jedno z nejznámějších děl klasické literatury, je nad slunce jasné, že to bude trefa do černého. Pokuste se to prosím nebrat jako prznění staletím prověřené kvalitní četby, kterou Goetheho Faust bezesporu je (doporučuju, je to vážně skvělý příběh). Při čtení na chvíli zapomeňte na serióznost, kterou jméno Goethe vyvolává, a jednoduše se bavte.  

O ČEM KNIHA JE?
 Erik je nejmladší démonolog na Zeměploše. Usilovně se snaží vyvolat démona, který by mu splnil tři přání. Nevymýšlí si žádné novoty - jako každý druhý si přeje být vládcem světa, získat lásku nejkrásnější ženy a žít s ní věčný život. Brnkačka. Jenže celá věc má háček: místo démona se mu podaří vysvobodit z Podzemních rozměrů Mrakoplaše, nejneschopnějšího mága na Zeměploše. Když se o tom dozví král démonů, rozhodne se, že změna je život a aby oživil nedostatečnou fantazii démonů, nechá Mrakoplaše splnit Erikova tři přání. Avšak vtip spočívá v tom, splnit každému jeho přání doslova a do písmene, a přitom mu nikdy nedat to, co si vlastně přál... Na cestě ke štěstí si občas musíte projít peklem. Doslova. 
  

Ani v Erikovi není o parodické odkazy na historii nebo věci z našeho světa nouze. Ať už jde o  trojské války, ztracené civilizace, představy o pekle nebo byrokracii, která v něm najde svoje místo. Jedinečný humor Terryho Pratchetta asi není nutné představovat, většina fanoušků fantasy literatury se k nějaké jeho knize už jistě dostala. Pro lepší orientaci vám doporučuji přečíst si předchozí díly, ale většina Pratchettových knih má samostatný děj, takže vysloveně nutné to není. 

Mrakoplaš a Zavazadlo patří k mým oblíbeným pratchettovským postavám. Takový zlatý základ Zeměplochy. Všude, kde se tahle dvojka objeví, dojde dřív nebo později ke katastrofě, takže zábava bývá zaručena. Erik je příjemná oddechová jednohubka, která vám zabere ani ne jedno odpoledne.

Z anglického originálu Eric, vydaného v roce 1990, přeložil Jan Kantůrek. 
U nás vydalo nakladatelství Talpress v roce 1996, 188 stran.   

1. května 2017

Elena Ferrante - Geniální přítelkyně

Po dlouhé době jsem zpět s novým článkem. Tentokrát to bude o knize, která zahýbala skrz naskrz českými i zahraničními sociálními sítěmi. Je tak dobrá, že se prosadila jako překladová literatura i na trhu v USA, což není nic snadného. I přes velký ohlas, který tato kniha vzbudila, odmítá její autorka vystoupit z anonymity a dále píše pod pseudonymem Elena Ferrante. 

O ČEM KNIHA JE?
Geniální přítelkyně je příběh jednoho dívčího přátelství odehrávající se v Neapoli 50. let. Jeho vypravěčkou je Elena, vzpomínající už jako stará žena na dobu, kdy poznala Lilu. Ta později ovlivnila celý její život. Jejich vztah je od začátku založen na jakési soutěživosti, kdy se jedna s druhou snaží udržet krok, přestože jsou nuceny jít každá svou vlastní cestou - Elena nastoupí do školy, kdežto Lile její rodina vzdělání odepře. Společně se tak snaží obstát v nekompromisně konvenčním mužském světě, který je často plný pokrytectví a násilí. Ferrante se slovy Eleny Grecové nebojí ukázat, že k ženskému přátelství patří i závist, řevnivost, boj o prvenství, které jsou podmíněny hlavně vlivem okolí a plněním rolí, které jim společnost přiděluje.


Po vydání románu Geniální přítelkyně proplulo internetem plno nadšených reakcí, takže jsem byla zvědavá. Ke knihám, kolem kterých je výrazně rušno, přistupuju opatrně, protože bestsellery často nebývají mým šálkem čaje. I z toho důvodu mi první díl tetralogie Neapolské ságy nějaký čas ležel doma, než jsem se do něj pustila. A bylo to složité, protože na můj vkus má kniha pomalý rozjezd. Příběh je vyprávěn vlastně od dětství obou děvčat a naplno se rozjede až s příchodem dospívání, což je slabě před půlkou knihy. 

Poválečná atmosféra doby tak, jak ji vystihla Elena Ferrante, byla jedním z největších taháků, kterým si mě kniha získala. Při čtení jsem měla pocit, jako bych sama v Neapoli žila, vůbec mi nepřišla cizí, přestože jsem tam nikdy nebyla. Stejně tak hlavní hrdinky ožívají přímo před očima i se svým typickým jižním temperamentem, díky kterému máte pocit, že tamní lidé žijí svůj život na 110%.

19. února 2017

Džehenem - Dušan Čater

Povídky s názvem Džehenem (turecky peklo) od slovinského spisovatele Dušana Čatera mi trochu připomínají filmy na Dvojce. Jejich tvůrce znají jenom největší fajnšmekři a nejlépe jim rozumí ti, jichž se dané téma přímo dotýká. Pro ostatní nemají většinou dostatečně atraktivní informační hodnotu a tím pádem je často nedokáží docenit. Nicméně i taková (a právě taková) díla mohou člověka duševně oslovit stejně důrazně jako Čaterovo Peklo. Navíc pokud jsou v tak skvělém provedení. 


O podobě pekla máme všichni nějakou představu a pokud po něm někdo pojmenuje knihu, děláme si na základě toho jistý obrázek o jejím obsahu. Když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že peklo není nic univerzálního, ač se tváří, že má jasně danou podobu. Moje peklo může být jiné než vaše a zároveň jiné než peklo někoho dalšího. V těchto povídkách se autor zaměřil na život cizinců ve svém rodném Slovinsku. Jak uvádí v anotaci knihy, nesnažil se Slovinsko vykreslit jako peklo pro imigranty. Spíš než země samotná onen pocit pekla vyvolává zdánlivě nepřekonatelná bariéra mezi různými kulturami.

31. ledna 2017

Netopýr - Jo Nesbø


Většinou ignoruju věci, které jsou momentálně v kurzu a dostávám se k nim někdy až po letech, kdy ten největší humbuk dávno utichl. Můžu si tak v klidu vychutnat kompletní série knih nebo seriálů, nesnáším totiž ČEKÁNÍ NA DALŠÍ DÍL! Jo Nesbø na tom byl u mě úplně stejně. Když u nás MOBA v roce 2008 vydala Netopýřího muže, vůbec jsem to nezaregistrovala. Severská literatura u nás byla ještě velká neznámá. V roce 2013 Nesbøho začala vydávat Kniha Zlín. To mi sice neuniklo, protože měli slušnou reklamní kampaň a zároveň jsou jejich knihy krásně zpracované, ale přesto mi ani tehdy Nesbø nekápl do noty. Po pár stránkách letěl Netopýr do sekce "odloženo na neurčito". Nicméně začátek letošního roku se u mě nese čistě v severském detektivním duchu, takže Nesbø dostal druhou šanci.


Netopýr začíná odletem osloského kriminalisty Harryho Holea do australského Sydney, kde se má podílet  na vyšetřování vraždy norky Inger Holterové. Když tým začne odkrývat další neobjasněné mordy a zmizení s podobným scénářem, dojde Harrymu, že jsou nejspíš na stopě sériovému vrahovi. Vypadá to, že ho před hledáním pravdy nic nezastaví, ale Harry Hole je muž, který za tváří sympaťáka skrývá mnoho démonů, jež mu znesnadňují život. Jedním z nich je bohužel i alkohol.