27. května 2014

David Wong - John na konci umře

Neberte drogy. Nikdy nikomu neberte drogy.

David a John jsou kluci kolem dvaceti. Mají zastydlou pubertu, život na háku a jsou totálně neschopní s tím něco udělat. Jejich práce je na pendrek stejně jako jejich milostný život. Rozumu ani jeden zrovna moc nepobrali, takže to vypadá, že se tihle dva exoti budou muset doživotně uchýlit k flašce a nekonečným debatám o penisu (ve kterých se zrovna John obzvláště vyžívá a s potěšením vám sdělí věci, které byste snad ani vědět nemuseli). 

Na jednom z večírků v Utajeném městě kdesi v Americe (utajeno z bezpečnostních důvodů) získá naše dvojka kardinálních looserů drogu jménem Sójová omáčka. Po požití téhle drogy vidíte, slyšíte a hlavně chápete věci, o kterých jste ani netušili, že vůbec existují. Můžete si pokecat s mrtvými, nakouknout do budoucnosti a vaše obzory se rozšíří o jiné dimenze. Problém je v tom, že v těch dimenzích žijí po moci lačnící stvůry a monstra, která rozhodně neváhají použít vás jako jízdenku do světa, kde by se mohla dál vesele roztahovat a šířit zlo všude kolem.


Zběsilá bizarní jízda, na kterou nestačí kapacita jednoho mozku

Nikdy jsem slovo "zběsilý" nemyslela víc vážně než teď. David Wong vás polapí od první stránky (hned poté, co se přestanete kochat obálkou a dáte se do čtení). 

Představa, že budoucnost světa drží v rukou dva sjetí kámoši hrající si na krotitele duchů k jejichž vymítání používají staré rockové pecky z 80. let, je naprosto šílená a ironická. Přesně taková je ale celá kniha. David Wong vám v parádním tempu, které nedovolí přestat číst, servíruje jednu pakárnu za druhou (v knize to servíruje novináři, který se rozhodl o tom, co kluci dělají, napsat). Těšte se na neskutečnou přehlídku bizarností, ze kterých vám naskočí husí kůže. Naštěstí je tahle přehlídka zároveň okořeněná pořádnou dávkou ironie a humoru a to do takové míry, že v jednu chvíli přemýšlíte, jestli se nepůjdete vyzvracet a v dalším okamžiku jste v křeči smíchy. V každém případě nic pro slabé povahy. Popis příšer a zrůdiček je tak kvalitní, že si je dovedete snadno představit a buď se budete klepat hnusem nebo se smát, protože ptát se, proč má smrtící monstrum rozkošnou blond paruku na gumičku, by v tomhle surrealistickém dílku nemělo smysl.

Příběh je sice svižný, ovšem nutno podotknout, že vyžaduje zvýšené zapojení mozku. Děj se mění tak často a rychle, že není problém se v příběhu ztratit. Tudíž žádná oddechovka, ale čistokrevná, zábavná a místy nechutná hororová parodie. Milovníci hororu a černého humoru si rozhodně přijdou na své. Pokud jste ale úchylný deviant nebo někdo, kdo rád polemizuje o tom, co je ještě normální a co už je přes čáru, ani pro vás tahle kniha nebude přehmatem.


Jestli John na konci umře, to si budete muset zjistit sami, ale nejspíš vám neuniklo, že autor knihy se jmenuje stejně jako hlavní postava. Za pseudonymen Davida Wonga se skrývá spisovatel Jason Pargrin. Tento sci-fi román nejdřív uveřejňoval na internetu, kde získal takový ohlas, že kromě knižního vydání v roce 2009 se dočkal i filmového zpracování. Je známo, že se chystá pokračování knihy, bude se jmenovat Tahle kniha je plná pavouků, ale kdy u nás vyjde, se mi bohužel zjistit nepodařilo.
Po přečtení knihy John na konci umře bych dala nevímco za to, abych se mohla s Jasonem Pargrinem setkat. Měla bych na něj spoustu otázek a jedna z nich by byla, v čem hledá inspiraci. Nejmenuje se ta věc náhodou Marihuana? :)


Z anglického originálu John Dies at the End vydaného nakladatelstvím THOMAS DUNE BOOKS v roce 2009 přeložil Jan Sládek.
V ČR vydalo nakladatelství JOTA v roce 2013, 532 stran

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.cz

13. května 2014

Oscar Wilde - Obraz Doriana Graye

Co byste řekli tomu, kdybychom si každý nechali u malíře namalovat kouzelný obraz, který by stárnul místo nás? Až do smrti bychom vypadali mladě, naše tváře by byly bez vrásek a tělo vitální jako ve 20ti. Lákavá myšlenka, že? Ale co naše duše, jak ta by vypadala? Proč bychom to řešili - byla by přece uvězněná v obraze, kterým se návštěvám chlubit nehodláme. Duši přece nikde nevystavujeme, podstatné je to, co je na povrchu, to, co vidíme - vždyť jen podle toho si děláme o lidech obrázek. Koho zajímá, co je uvnitř?

Obraz Doriana Graye je jediným románem irského spisovatele Oscara Wildea. Ve své době byla tato kniha skandálním dílem. Oscar Wilde díky ní stanul před soudem a byl odsouzen, neboť kniha byla konzervativní Anglií označena za neřestnou a nabádající k nemorálnosti. Dnes patří mezi klasiky světové literatury. Oscar Wilde v tomto svém dekadentním díle rozvíjí nenapodobitelným způsobem myšlenky o morálce a sobectví. Poukazuje na otázku, zda krása znamená všechno. Odhaluje povrchnost tehdejší "lepší" společnosti a polemizuje o tom, co se stane s podstatou člověka, který žije bez morálních nebo jiných zásad a omezení.


Recept na tuhle knihu obsahuje netradiční ingredience:

- jeden citlivý malíř posedlý krásou (Basil)
- jedna dobrá krásná duše s velkou dávkou naivity (Dorian)
- jeden našeptavač, který to nemyslí špatně, ale špatně by se z toho mohlo někomu udělat (Harry)
- několik různě silných lásek včetně lásky k sobě samému
- zvláštní druh kvalitní posedlosti, která zatemňuje mozek
- silná, všudypřítomná vůně smrti
- jedna klavírní skladba od Chopina

Poselství, které přežívá

I v dnešní době tato kniha nachází svoje poselství. Ukazuje na to, že kdesi v lidskosti je trhlina, která se nezmenšuje. Lidé jsou dnes stejní pokrytci, jako byli kdysi. Nic se od té doby nezměnilo. Stále se necháváme unášet a oblbovat krásou. Pravá hloubka lidí a věcí nás málokdy zajímá a přitom nám nedochází, že krása je tak strašně pomíjivá. Snad je k takovým posunům v charakteru lidí potřeba víc než 120 let, které uplynuly od doby, kdy byla tato kniha vydána poprvé.

Slyšela jsem názory, že kniha je složitě napsaná a až příliš filozofická. Vím, že vždycky záleží na vkusu každého soudruha, ale k tomuhle názoru se nepřipojím. Je to jedna z nejúžasnějších knih, které jsem kdy přečetla a myšlenky z ní mám v hlavě dodnes, i když jsem jí četla už před nějakou dobou. Úmyslně jsem z děje uvedla úplné minimum, protože bych vás nerada i jen malinko o ten zážitek připravila. Do Doriana Graye jsem se zamilovala a s dějem téhle knížky zacházím stejně opatrně, jako bych zacházela s Dorianem, kdybych ho někdy potkala. Je bolestné, když někdo tolik krásný vnitřně i navenek dojde takové šílené zkázy.



úryvek:
Každý vliv je nemorální, protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými myšlenkami a nehoří svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti. Jeho hříchy - je-li vůbec něco takového, jako hřích - jsou vypůjčené. Ten člověk se stává ozvěnou hudby někoho jiného, hercem role, jež nebyla napsána pro něho. Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska sám ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému. Je ovšem dobročiný; sytí hladové a odívá žebráky. Ale jeho vlastní duše je lačná a nahá.

"Je to tragédie, ve které se odráží můj život. Svět mě vidí jako Harryho, Basil je bytost, za níž se považuji a Dorian je tím, kým bych rád byl....možná v jiném životě." Oscar Wilde 1854-1900

Obraz Doriana Graye vyšel poprvé v roce 1891 u anglického nakladatelství Ward, Lock, and Co.
V Čechách vyšla kniha poprvé v roce 1927 v překladu Jiřího Zdeňka Nováka a od té doby se dočkala už 11 vydání u 11 různých nakladatelství.
Vydání, které vidíte na fotce, je vydání nakladatelství Odeon z roku 2011, jde o 9. vydání s překladem Kateřiny Hilské.
264 stran
Kniha byla několikrát zfilmována.

4. května 2014

Barbora Šťastná - Šťastná kniha

Na Barboru Šťastnou jsem poprvé narazila v časopise Elle. Její články byly vždycky milé, chytré, pozitivní, zkrátka štěstí z nich jenom sálalo. Nikdy to nebyla taková ta ohraná suchařina, se kterou se setkáváme v lifestylových magazínech. 10 typů, jak sbalit muže. Tečka. 15 typů pro krásnou pleť. Tečka. Tak tohle Bára Šťastná nepíše. Píše o životě, především o svém životě, o vlastních zkušenostech, příhodách. Zápletky a děje si nevymýšlí. Ona je prostě žije. 

Vědci zjistili...

Už dlouho sleduji její Šťastný blog a byla jsem nadšená, když jsem se dozvěděla, že její psaní vyjde i knižně. Pravda, ke knížce jsem se dostala trochu s křížkem po funuse, ale i tak jsem z ní měla radost. A jaká je její kniha? Přesně taková, jako její články v Elle. Milá a pozitivní. Vlastně mi přijde, že jde především o články uspořádané do kapitol. Stejně jako v časopisech i tady najdete spoustu odkazů na psychology z Kanady a vědce z Norska. To je asi první a poslední věc, kterou bych téhle sbírce úvah o hledání štěstí vytkla, protože mám pocit, že Bára Šťastná píše tak čtivě a pěkně, že by to šlo klidně i bez toho. 

Přemýšlela jsem nad tím, proč se vůbec tyhle odkazy začaly kdy zmiňovat. Nejspíš mají fungovat jako punc pravdivosti tvrzení autora článku. Důkaz, že jeho myšlenka je správná, že jí někdo někde potvrdil nějakým výzkumem. Ale na druhou stranu - zkusili jste si někdy nějaký výzkum vědců z londýnské či mexické nebo z jakékoli jiné univerzity vyhledat? Nejspíš ne, kdo by to taky dělal....?:) Nedávno jsem se pobavila, když jsem si přečetla, že vědci zjistili, že žraloci milují metal a že samci octomilek při nedostatku sexu hledají útěchu v alkoholu. :)

Zapomenutý kousek čokolády 

Věci, o kterých Bára Šťasná píše, zažívá čas od času téměř každý. Nedozvíte se nejspíš nic převratného, ale kniha vás možná navnadí k tomu, abyste zkusili zpomalit tu zběsilou jízdu jménem Život a mohli chvíli žasnout nad věcmi, které berete úplně samozřejmě. Uvědomit si, že i když jste možná trochu blázen nebo třeba bordelář, že v tom nejste sami. Že i jiní lidé mají problém najít doma dvě stejné ponožky a nejen váš koš s nevyžehleným prádlem dosahuje závratných výšin. Přiznávám, že se mi zatetelila dušička při zjištění, že jsou tu i další takoví, co mají radost jako malé dítě, když při hrabání klíčů v tašce náhle objeví zapomenutý kousek čokolády. 


Věřím, že spousta z nás se v knížce najde. A je to dobře. Někdy je fajn nebrat život zase až tolik vážně a kdo tohle dokáže, už je napůl šťastný. Šťastná kniha vám sama o sobě štěstí do života nepřinese. Co ale zařídit může, je pár hezkých čtecích chvilek, kdy budete mít co stránku úsměv na tváři a váš osobní pocit, že jste patrně z jiné planety se bude hodně rychle zmenšovat. 

Vydalo nakladatelsví Motto v roce 2013, 232 stran
Obálku ilustrovala Lela Geislerová (v Elle čtu vždycky nejdřív poslední stránku, kde je sloupek Ani Geislerové a Lela k němu dělá taky ilustrace, proto mi obálka byla hned sympatická, ten styl jsem hned poznala:))