30. července 2014

Franz-Olivier Giesbert - Himmlerova kuchařka

V poslední době se roztrhl pytel s knihami, v nichž figurují lidé, kteří už mají polovinu života daleko za sebou. Začalo to Stoletým staříkem, který vylezl z okna a zmizel, pokračoval Muž jménem Ove (ten, ač je tak na akorát na té polovině, už by chtěl čuchat ke kytičkám zespoda) a následuje je Himmlerova kuchařka. Miluju, když mi někdo vypráví o svém životě. V reálu i v knihách. Tyhle příběhy přímo hltám, protože jsem za prvé strašně zvědavá a za druhé mě fascinuje historie. Ráda bych poslouchala někoho, komu je přes sto let. Někoho, kdo zažil obě války, několik pádů měny, změny režimů, hranic...Očitému svědectví se dá na sto procent věřit. Himmlerova kuchařka dokazuje, že takhle dlouhý život, který se navíc odehrává z větší části ve válečném období, nebyl rozhodně procházka růžovým sadem.


Róza je velmi svérázná čupr babča, slabě přes stovku, aktivní členka internetových seznamek a kromě vlastnictví restaurace, je i majitelkou jednoho z nejpůsobivějších životních příběhů, jaké jsem kdy četla. Himmlerova kuchařka je souhrnem jejích pamětí, které se rozhodla sepsat pro další generace. Kniha o knize.

Na Eintopf zapomeňte


Přiznám se, že jsem čekala něco trochu jiného, nicméně zklamaná jsem rozhodně nebyla. Myslela jsem, že dle názvu půjde o příběh ženy, která, zotročená nacismem, musí vyvářet jednomu z největších nacistických pohlavárů a čekala jsem pár receptů na Eintopf. Jenže Róza je žena, která se rozhodně jen tak zotročit nenechá. Ani nacisty, ani nikým jiným. Běda tomu, kdo jí někdy ublíží! Garantuju vám, že tahle dáma si s ním poradí tak, že se z toho dotyčný už nikdy nevzpamatuje. Ne nadarmo je jejím životním heslem: Bolest vyléčí jedině pomsta.

Rózinými vášněmi jsou odjakživa dvě věci: muži a vaření. A protože láska prochází žaludkem, dostane se Róza díky svému kulinářskému (a nejen kulinářskému) umění až do domácnosti  Heinricha Himmlera, hlavního velitele SS a bude mít dokonce příležitost "poctít" svou kuchyní i samotného Hitlera.

Každá mince má dvě strany, takže i když Rózino životní putování bude dlouhé přes několik států a ne vždycky to půjde s úsměvem na rtech, dojde i k zajímavému zjištění, že ne všichni Hitlerovi muži bezmezně schvalovali jeho způsob "konečného řešení židovské otázky" a že i nacista je jenom člověk, rasa nerasa.


Všechno, co má skvělá kniha mít


Celý příběh je rozčleněn do většího množství kapitol a na střídačku se odehrává v minulosti i přítomnosti. Kapitoly jsou kratší, takže se to celé moc hezky čte. Vždycky jsem radši, když má kniha hodně kapitol. Když se čte v jednom zátahu nebo má kapitoly delší jak 10 stran, už mi tam chybí svižnost.

Himmlerova kuchařka je v podstatě románová biografie - popisuje celý Rózin život, od dětství po stáří. Přečetla jsem jí asi za 3 odpoledne, je úžasně napsaná a nešlo se od ní odtrhnout. Je to kniha, kde se o sexu mluví tak samozřejmě jako o chlebu s máslem, je plná humoru i smutku, řeší otázku svědomí a celkově má podle mě všechno, co má skvělá kniha mít.


Franz-Olivier Giesbert (známý též pod značkou FOG) se narodil v roce 1949 v USA, jeho kořeny jsou německé, skotské, židovské a francouzské. Už jako dítě se chtěl stát spisovatelem a jako devatenáctiletý začal spolupracovat s literární rubrikou deníku Paris-Normandie. Vystudoval práva a žurnalistiku a stal se politickým novinářem. Je autorem několika knih politický esejů a specifických portrétů francouzských prezidentů. Většina jeho tvorby je jinak beletrie nejrůznějších žánrů - od moderních bajek po detektivní romány. Za svoje dílo získal spoustu ocenění, např. za román Ohava (L´affreux, 1992) získal Velkou cenu Francouzské akademie a za Chlívek (La Souille, 1995) jednu z nejstarších literárních cen - Cenu Interrallié. 
Podle jeho knihy Nesmrtelný (L´Immortel, 2007) natočil Richard Berry film s Jeanem Reno (český název 22 výstřelů) 

Z francouzského originálu La Cuisiniére d´Himmler vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paříži v roce 2013 přeložila Helena Beguivinová.
U nás vydalo nakladatelství Argo v roce 2014, 317 stran

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.cz

18. července 2014

Alissa Nutting -Tampa

Byla jednou jedna zvrácená učitelka...

Celeste je učitelka na střední škole kdesi na Floridě, je jí 26 a je pekelně sexy. Ale protože není všechno zlato, co se třpytí, tak i kráska jako Celeste má svoje temné stránky. Jednou z nich je její sexuální posedlost chlapci kolem 14-15 let. Věk, kdy už nejsou děti, ale ještě ani muži. Škola jí pro její choutky poskytuje vynikající živnou půdu i když Celeste je velice vybíravá...

Bohužel už svoje jednání nedomýšlí do detailů. Co myslíte, že se stane, když pomotáte hlavu nevyzrálému 15ti letému klukovi? Nejspíš se do vás zamiluje a jak známo, pod vlivem lásky dělají lidi většinou pěkné blbosti, takže nebezpečí provalení a potažmo kriminálu je na světě. Dokáže si necitlivý a sobecký člověk, jakým je Celeste, poradit i se srdečním problémem svojí oběti? Navíc Celeste trápí ještě jedna věc - není moc dobré mít takovouhle zvrácenou úchylku a být manželkou muže zákona.

Když neovládáte svojí sexualitu

Celá kniha má silně erotickou a zločinnou atmosféru a jemnějším povahám bych jí asi nedoporučila. Alissa Nutting dokáže skvěle popsat postavy i situace. Je tak dobrá, že začnete přemýšlet, jestli s tématem nemá bohaté osobní zkušenosti. Musím přiznat, že vžít se do příběhu byl u téhle knihy nepřekonatelný problém. U některých knih mívám pocit, že jsem přímo v ději, zvlášť, když jsou hlavní aktéři v mém věku. Tahle kniha mě postavila do odlišné situace, než všechny ostatní. Připadala jsem si jako voyer, který nestydatě očumuje z povzdálí.

Tampa určitě stojí za přečtení, nejen kvůli tématu, o kterém se v dnešní společnosti nerado nemluví, ale také kvůli zajímavě propracované psychologii hlavních postav. Člověk, který nedokáže ovládat svojí sexualitu, má občas rozhodně velmi zajímavé myšlenky.


V anotaci se píše o "zničující sexuální vášni". Lépe bych to sama neřekla, protože jaký jiný než zničující může být téměř pedofilní vztah k osobám výrazně mladším? Nejsou to přímo děti, jsou to teenageři, což podle mě není až zase taková tragédie. Jasně, není to úplně košer, ale beru to jako menší zlo. Byla jsem ráda, že autorka neposunula věkovou hranici "obětí" ještě o něco víc. Zatím jsem kvůli tématu žádnou knížku zhnuseně nezahodila, ale pokud by šlo o pedofilii zaměřující se přímo na malé děti (a příležitost by byla, přeci jen učitelka, škola...), nejspíš by ta situace nastala.

Tampa versus Lolita - 0:1

Možná je tu podobný námět, ale do Lolity má tahle kniha daleko. Chybí jí noblesa, romantika, pokora a vytříbený humor. V Tampě se sice taky objevuje vášeň, ale je to vášeň, která je uřvaná a vulgární. Lolita vulgární není ani co by se za nehet vešlo. Celeste neváhá, jde si tvrdě za svým, kdežto Humbert Humbert vede se svou myslí i srdcem složité dialogy. Toť srovnání s Lolitou, na kterou se ve spojitosti s touto knihou upozorňuje.


Celou knihu jsem přemýšlela nad názvem knihy. Původně jsem si myslela, že jde o jméno hlavní postavy, ale chyba lávky...:)

Z anglického originálu Tampa vydaného nakladatelstvím Harper Collins v New Yorku roku 2013 přeložil Martin Pokorný.
Vydalo nakladatelsví Odeon v roce 2014, 224 stran

8. července 2014

Oscar Wilde - Slavík a růže

Moje obliba Oscara Wildea nabývá stále větších rozměrů. Jeho Slavík a růže je sice novelka zařazená mezi pohádky, ale o pohádku se v klasickém slova smyslu nejedná. Nebo možná o pohádku pro dospělé. Někdy je asi dobře, že všechno má svůj čas a že děti nemohou pochopit takové tragické příběhy jako je Slavík a růže. Kdyby chápaly, asi by to negativně ovlivnilo jejich budoucí názor na lásku. V pohádkách pro děti většinou špatně končí ten, kdo provedl něco zlého. Tady končí špatně ten, kdo měl ty nejkrásnější a nejčistší úmysly.

 

Láska je hezká jen do určité míry?

Takhle mě snad ještě žádný příběh nedojal. Jak může mít něco tak krátkého takovou sílu? Všude se láska opěvuje jako krásný cit, ale většinou se časem ukáže, že to není vlastně vůbec nic hezkého. Možná je hezká, ale jen do určité míry. Jak přesáhne určitou mez, stane se z ní jízdenka do zoufalství bez návratu. Nerada o ní mluvím, protože o ní vím dost málo. Jsem člověk, co se řídí spíš hlavou než srdcem. Láska mi přišla vždycky jako taková nafrněná dáma, která způsobuje mnoho utrpení, za které poskytuje jen malé množství dobra. Jako by člověku říkala: "Buď rád alespoň za tu jednu krásnou chvilku, mohla jsem se na tebe taky vykašlat úplně. To je jen moje dobrá vůle, že se s někým jako ty vůbec zabývám..." Každý by měl mít nárok na štěstí, ale asi to tak nefunguje.


Vím, že jsem docela odbočila, ale v tomhle článku odbočím ještě víc a nebudu se o Slavíkovi a růži dál rozepisovat. Pod článkem ten příběh máte celý. Kdo budete mít náladu, ztraťte s ním chvíli a přečtěte si ho. Udělejte si obrázek sami. Nezabere to moc času.
Za půjčení krásné staré knížečky, která byla vydána v hrozné válečné době v roce 1941, děkuju svojí dobré přítelkyni Míše ♥
I v těžkých dobách se musí umět člověk potěšit, jinak by nepřežil ani den.








Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červené růže." naříkal mladý student, "jenže já nemám ani jedinou červenou růži v celé své zahradě." V hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzhlédl skrze listí a zvědavě čekal, co bude dál. "V celé zahradě ani jedinou červenou růži!" naříkal student a krásné oči se mu zalily slzami. "Ach, na jakých to maličkostech závisí štěstí! Přečetl jsem všechno, co napsali moudří lidé, pronikl jsem do všech záhad filozofie, a přece jsem v životě ztroskotal, protože nemám červenou růži." 


"Konečně opravdový milenec!" řekl si slavík. "Noc co noc o něm zpívám, ačkoli jsem ho zatím nepoznal, noc co noc o něm vyprávím hvězdám - a teprve teď ho vidím. Vlasy má tmavé jako květy hyacintu a rty rudé jako ta růže, po které touží; ale vášní mu pobledla tvář, že je jako ze slonoviny, a na čelo mu vtiskl pečeť žal." "Zítra večer pořádá princ ples," šeptal mladý student, "a přijde tam i moje milovaná. Když jí přinesu červenou růži, bude se mnou tančit až do svítání. Když jí přinesu červenou růži, budu ji držet v náručí a ona mi skloní hlavu na rameno a její ruka se schoulí do mé. Ale já nemám v zahradě ani jedinou červenou růži, a tak budu sedět sám a sám a ona se u mě nezastaví. Vůbec si mne nevšimne a mně z toho pukne srdce."

"Vskutku, opravdový milenec!" řekl si slavík. "O čem já zpívám, tím on trpí; co mně působí radost, jemu působí bolest. Ba, láska je něco úžasného! Je vzácnější než smaragdy a drahocennější než skvostné opály. Ani za perly a za granátová jablka ji nekoupíš a nevystavuje se na tržištích. Nedostaneš ji u kramářů a nedá se vyvážit zlatem." "Na kruchtě se usadí muzikanti," pravil mladý student, "a budou hrát na strunné nástroje a má milovaná bude tančit za zvuků harfy a houslí. Tak lehce bude tančit, že se bude nohama sotva dotýkat podlahy, a dvořané v pestrých úborech se k ní jen pohrnou. Se mnou však tančit nebude, protože pro ni nemám červenou růži." A vrhl se do trávy, zabořil tvář do dlaní a plakal.
"Proč pláče?" ptala se zelená ještěřička, která kolem něho běžela se zdviženým ocáskem.
"No vážně, proč?" divil se motýl, poletující za slunečním paprskem.
"No vážně, proč?" zašeptala něžným ztlumeným hláskem své sousedce sedmikráska.
"Pláče po červené růži," řekl slavík.  
"Po červené růži?" volali všichni. "To je k smíchu!" A ještěřička, která byla tak trochu cynik, se rovnou rozchechtala.

Ale slavík rozuměl tajemství studentova žalu, seděl na dubu mlčky a přemýšlel o mystériu lásky. A náhle rozepjal hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl houštinou a jako stín plul nad zahradou. Uprostřed trávníku stál krásný růžový keř a slavík, když ho uviděl, doletěl k němu a usedl mu na větévku. "Dej mi červenou růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."Ale keř zavrtěl hlavou.  "Já mám růže bílé," odpověděl, "bílé jako mořská pěna, bělejší než sníh na horách. Ale zaleť si k mému bratrovi, co obrůstá ty staré sluneční hodiny, ten ti možná dá, co potřebuješ." I letěl slavík k růžovému keři, který obrůstal staré sluneční hodiny. "Dej mi červenou růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň." Ale keř zavrtěl hlavou. "Já mám růže žluté," odpověděl, "žluté jako vlasy mořské panny, co sedí na jantarovém trůně, žlutější než narcis, co kvete na louce, než přijde sekáč s kosou. Ale zaleť si k mému bratrovi, co roste pod studentovým oknem, ten ti možná dá, co potřebuješ. I letěl slavík k růžovému keři, který rostl pod studentovým oknem. "Dej mi červenou růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň." Ale keř zavrtěl hlavou. Já mám červené růže," odpověděl, "červené jako holubí nožky, červenější než ohromné vějíře korálů, co se vlní a vlní v podmořských jeskyních. Ale zima mi zmrazila cévy, mráz mi spálil poupata a bouře mi polámala větve, takže letos vůbec žádné růže mít nebudu." "Já potřebuji jen jednu červenou růži," pravil slavík, "Jednu jedinou červenou růži! Copak není vůbec žádná možnost, jak ji získat?" "Jedna možnost je," odpověděl keř, "ale ta je tak hrůzná, že nemám odvahu ti ji prozradit." "Jen mi ji prozraď," řekl slavík, "já se nebojím." "Potřebuješ-li červenou růži," pravil keř, "musíš ji za měsíčního světla vytvořit z hudby a zbarvit krví z vlastního srdce. Musíš mi zpívat s hrudí nabodnutou na trn. Celou noc mi musíš zpívat a trn ti musí proniknout do srdce a tvá živá krev musí proudit do mých cév a stát se krví mou."

"Smrt je vysoká cena za jednu červenou růži," zabědoval slavík. "Život je každému velice drahý. Je tak příjemné sedět v zeleném háji a pozorovat slunce v jeho ekvipáži ze zlata a lunu v její ekvipáži z perel. Tak líbezná je vůně hlohu, tak líbezné jsou zvonky schovávající se v údolích a vřes kvetoucí na kopcích. Jenže láska je víc než život, a co je srdce ptačí ve srovnání se srdcem člověka?" I rozepjal slavík hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl nad zahradou a jako stín proplul houštinou.

Mladý student dosud ležel v trávě, kde ho slavík opustil, a slzy v jeho krásných očích dosud neoschly. "Raduj se," volal slavík, "raduj se, budeš mít tu svou červenou růži! Já ji za měsíčního světla vytvořím z hudby a zbarvím krví vlastního srdce. A od tebe za to žádám jenom jedno: abys vždycky zůstal opravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filozofie, a ta je velmi moudrá, a vlivnější než moc, a ta je velmi vlivná. Plamenně zbarvena jsou její křídla a jako plamen je zbarveno i její tělo. Rty má sladké jako med a dech jí voní po kadidle." Student vzhlédl z trávy a naslouchal, ale nemohl rozumět tomu, co mu slavík říká, neboť znal jenom to, co je psáno v knihách.
Ale rozuměl tomu dub a zesmutněl, protože toho slavíčka, co si vystavěl hnízdo v jeho větvích, měl velice rád. "Zazpívej mi ještě jednou, naposled," zašeptal. "Bude mi po tobě teskno, až tu nebudeš."  I zazpíval slavík dubu a jeho hlas zněl jako zurčení vody, tekoucí ze stříbrného džbánku. Když slavík svou píseň dozpíval, zvedl se student a vytáhl z kapsy zápisník a olůvko.

"Formu má," říkal si, procházeje houštinou, "to se mu upřít nedá. Ale má nějaký cit? Bohužel asi ne. Inu, jako většina umělců: všechno jen styl, a upřímnost žádná. Pro nikoho by se neobětoval. Myslí jen a jen na hudbu; a umění, to ví kdekdo, je sobecké. Nicméně nutno přiznat, že mu v hlásku zní pár krásných tónů. Škoda, že nic neznamenají a nejsou k praktickému užitku." A šel do své jizby, lehl si na pryčnu a začal myslet na svou milovanou; a po chvíli usnul. A když na nebesích zazářila luna, slavík přiletěl k růžovému keři a nabodl se hrudí na trn. Celou noc zpíval s trnem v hrudi a chladná křišťálová luna se sklonila níž a naslouchala. Celou noc zpíval a trn mu vnikal do hrudi hlouběji a hlouběji a z těla mu odtékala životodárná krev. 
Nejprve zpíval o zrození lásky v srdci jinocha a dívky. A na nejvyšší větévce růžového keře vykvétala divukrásná růže, plátek po plátku, jak šla píseň po písni. Bledá byla zpočátku, jako opar vznášející se nad řekou, bledá jako nožky jitra, stříbrná jako perutě úsvitu. Jen jako odraz růže v zrcadle ze stříbra, jako odraz růže ve vodní kaluži, taková byla růže vykvétající na nejvyšší větévce keře. Ale keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. "Přitiskni se ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den, a růže nebude dotvořena." I přitiskl se slavík na trn ještě víc a jeho píseň zněla hlasitěji a hlasitěji, neboť zpíval o zrození vášně v srdci muže a panny.  
A do plátků růže se rozlil něžně růžový ruměnec, podobný ruměnci v tváři ženicha, který líbá rty nevěstiny. Avšak trn ještě nepronikl až k srdci slavíkovu, a tak i srdce růže zůstávalo bílé, neboť jenom krví srdce slavíkova může zkarmínovět srdce růže. A keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. "Přitiskni se ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den, a růže nebude dotvořena." I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě.

A divukrásná růže zkarmínověla jako růže východní oblohy. Karmínový byl prstenec jejích plátků, karmínové jako rubín bylo i její srdce. Slavík však zpíval hlasem stále zemdlenějším, začal tlouci křidélky a oči se mu pokrývaly blankou. Píseň slábla a slábla a cosi svíralo slavíkovo hrdlo. Pak náhle propukl v poslední melodii. Slyšela ji bílá luna a zapomněla na úsvit a omeškala se na obloze. Slyšela ji červená růže a zachvěla se v extázi a rozevřela plátky do studeného jitřního vzduchu. Ozvěna si ty tóny zanesla do své purpurové jeskyně v horách a probudila ze snů spící pastýře. Tóny proletěly dále rákosím na řece a rákosí doneslo jejich poselství moři. "Podívej se, podívej se!" zvolal keř. "Teď je růže dotvořena!" Ale slavík neodpověděl. Ležel mrtev ve vysoké trávě, v srdci trn.

V poledne otevřel student okno a vyhlédl ven. "No ne!" vykřikl. "Takové zázračné štěstí! Červená růže! A podobnou růži jsem jakživ neviděl. Ta je tak krásná, že má určitě dlouhatánské latinské jméno." A vyklonil se a růži utrhl. Pak si nasadil klobouk a s růží v ruce utíkal k profesorovu domu.
Profesorova dcera seděla přede dveřmi, navíjela klubko modrého hedvábí a u nohou jí ležel pejsek.
"Říkala jste, že byste si se mnou zatančila, kdybych vám přinesl červenou růži," zvolal student. "Tady máte tu nejčervenější růži na světě. Připněte si ji večer těsně k srdci, a ona vám poví, až spolu budeme tančit, jak vás miluji." Ale dívka se zamračila.

"Nehodí se mi bohužel k šatům," odpověděla. "Ostatně synovec komořího mi poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo, mají mnohem větší cenu než kytky.""Vy jste ale nevděčná, namouduši!" řekl rozzlobeně student a odhodil růži na ulici. Spadla do kaluže a přejela ji jakási kára. "Nevděčná!" odsekla dívka. "Vy jste pěkný nezdvořák, abyste věděl. A kdo vůbec jste? Obyčejný student! A já si myslím, že nemáte ani takové stříbrné přezky na střevíce jako synovec komořího." A zvedla se ze židle a odešla do domu.

"To je ale pitomost, ta láska!" říkal si student, když šel odtamtud. "Není ani zpolovice tak užitečná jako logika, protože nic nedokazuje a pořád nám slibuje něco, co se neuskuteční, a nutí nás věřit tomu, co není pravda. Je prostě dočista nepraktická, a protože být praktický znamená v téhle době všechno, oddám se zase filozofii a začnu studovat metafyziku." A vrátil se do své jizby, vytáhl velikánskou zaprášenou knihu a pustil se do čtení.
Zdroj ZDE