Alice Claytonová - Nabíječ

Caroline Reynoldsová je úspěšná mladá žena. Pracuje jako interiérová designérka a nedávno se nastěhovala do krásného bytu kdesi v San Franciscu. Od prvního dne jí doslova nedá spát její soused Simon, který žije velmi rozmanitým sexuálním životem. Caroline všechno slyší přes tenkou zeď tak dokonale, že jí ze spánkového a sexuálního deficitu málem přeskočí. Jednu noc už doopravdy ztratí nervy a rozhodne se Simonovi rázně domluvit.

Vypádá to, že z těchto dvou lidí budou přátelé jen sotva. Caroline je frustrovaná, že nemá své Óčko a Simon vlastní menší harém. Jenže hrany se časem obrousí a všechno se začne měnit. Zjišťují, že je spojuje daleko víc věcí, než jen společná zeď.

Na tuhle knížku musíte být opravdu romantická duše a to já moc nejsem, proto mě nijak zvlášť neoslovila.Zařadila bych jí mezi oddechovky, které si bereme na dovolenou. Příběh je krásný, takový až snový, pro mě ale až moc přeslazený. Cukrem i slovně. Líbilo se mi několik vtipných hlášek, nicméně se v knize objevuje jedno takové vulgární odporné slovo, kvůli kterému vím, že už po knize podruhé nesáhnu (a to rozhodně nejsem odpůrce vulgarismů, v návalu emocí občas každý mluvíme jako dlaždič, ale tohle mi zkrátka přišlo až moc na to, že to má být eroticko-komediální román).  Překladatelka možná nemá smysl pro humor, nebo dostatečnou slovní zásobu, nevím.Vůbec si s tím nepohrála. Jak je vidět, doslovný překlad občas nemusí být v Češtině úplně top.




Postavy se mi na první pohled zdály nepropracované, neuměla jsem si je dost dobře představit. Pak mě napadlo, že to byl možná záměr autorky, kdy hodila čtenáři pouze udičku a zbytek si čtenář musel představit sám, což už se mi tak špatné nejeví. Kde jinde procvičit fantazii líp a příjemněji, než v erotické literatuře? :)

Objevila jsem tam dost takových těch klasických provařených klišé, která jsou všude možně. Nevím, jestli je to opět překladem nebo čím, každopádně by se to dalo nejspíš napsat/popsat lépe. Dějová dynamika se mi líbila, nikdo sto stran nepoklekával, aby políbil lemroucha. Autorka v ději přidávala pikantnosti správnou mírou, takže kniha nenudí a v půlce jí nejspíš neodložíte.

I když by mi asi nevadilo, kdyby se mi tahle kniha na dovolené rozmočila v bazénu (stejně jako 50 odstínů šedi), tak i přesto je to kniha vtipná, dráždivá, odpočinková a na uvolnění a vypnutí mozku ideální. Určitě dokáže zvednout....náladu :). Komu se líbí sladko-pikantní románky, ten si rozhodně přijde na své.


Vybrala jsem si jí pouze podle obálky, aniž bych si četla anotaci na zadní straně. Takové trochu povrchní rande naslepo. Kdybych si vzadu přečetla, že autorka v současné době přesvědčuje svého přítele, aby z ní učinil počestnou ženu, knížku bych si asi nekoupila a shodila bych to na to, že na tuhle četbu nejsem dostatečně citlivá :)

Vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2014, 280 stran
Přeložila Jana Montorio-Doležalová

Daniel Keyes - Růže pro Algernon

 Děj se odehrává v 50. letech v New Yorku. Hlavní postavou příběhu je Charlie Gordon, asi 30ti letý muž s
mentální retardací (to nejlepší, co můžete být v New Yorku, je být retardovaný). Když byl Charlie v pubertě, rodina se rozhodne umístit ho do ústavu pro lidi s nízkou inteligencí, ale rodinný známý ho zachrání a dá mu práci ve své pekárně. Charlie dělá méně náročné práce, ale dělá je výborně. Jenže chce víc. Díky svému složitému dětství se domnívá, že kdyby byl chytřejší, budou ho mít lidé víc rádi a on se už nikdy nebude cítit osamělý. Začne tedy chodit do speciální školy, aby se naučil lépe číst a psát a stal se tak chytřejším.

Kniha je sérií "pracovních hlášení", která Charlie píše v rámci vědeckého projektu. Jde o experimentální operaci mozku, která má uměle zvýšit inteligenci. Charlie porovnává svoje schopnosti s laboratorní myší Algernon. Závodí s ní v hledání cesty bludištěm, jenže s IQ 68 jí nemá šanci porazit. Algernon je díky operaci mnohem chytřejší než jiné myši a tak nezbývá nic jiného, než tuto metodu ještě vyzkoušet i na člověku. A Charlie Gordon se jeví jako ideální pokusný objekt.
Po operaci se Charlie pomalu začne stávat chytřejším. Hltá všechny knihy, téměř se nastěhuje do knihovny. Jeho touha po poznání je nekonečná. Zažívá nové pocity, emoce, vnímá, co dřív nevnímal a je naprosto u vytržení z toho, že si dokáže vzpomenou na svoje dětství. Také si začne uvědomovat, že lidé vůbec nejsou takoví, jak si o nich myslel. Dojde mu, že se nikdy nesmáli s ním, ale jemu. Že si dělali z jeho handicapu legraci. Navíc ti, kdo se mu dřív vysmívali pro jeho hloupost, ho teď nenávidí pro jeho inteligenci, protože je najednou intelektuálně o dost dál než oni.

Inteligence ho donutí řešit spoustu vnitřních konfliktů. Má pocit, že ho pronásleduje starý Charlie, který chce
zpátky svoje tělo. Místy je to až trochu schizofrenní. Jeho inteligence se stane jeho vlastním nepřítelem, protože touha po vědění mu nedovoluje být citově a psychicky nablízku lidem, které má rád. Vyvíjí se inteligenčně, je z něj génius, ale emocionálně je stále pozadu.

"Inteligence rozhodně je jeden z největších darů, ale příliš časté hledání pravdy vytlačí hledání lásky."


Když se začne Algernon zhoršovat a hloupnout, Charlie si naplno uvědomí, že účinky operace nejsou trvalé a začne sám zkoumat, kde se stala chyba. Závodí s časem, protože ví, že začne brzy sám hloupnout. Zběsile hledá odpovědi na všechny otázky, které zůstaly nezodpovězeny, až do doby, než se mu vrátí jeho zatemněná mysl.

Styl psaní přesně odráží vývoj Charlieho charakteru. Gramatické chyby prozrazují, že s Charliem není něco v pořádku. Text plný hrubek se čte opravdu špatně (pan překladatel by zasloužil metál), o to víc čtenáře potěší zlepšení a rozesmutní zhoršení jeho situace. Příběh je to dojemný, nicméně mě nedostal tolik, jak jsem čekala. Ale je pravda, že některé věty byly tak skvělé, trefné a životní, že jsem si je vypsala. Strašně moc se mi líbila pasáž, kde Charlie přirovnal psychoterapeutické sezení k návštěvě holiče. Pojem "oholit ego" mě vážně pobavil. Kdyby mi někdo řekl, že je to příběh dle skutečných událostí, klidně bych tomu uvěřila, ale vzhledem k tomu, že se kniha řadí do kategorie sci-fi, to asi tak úplně pravda nebude.

Růže pro Algernon vyšla poprvé v roce 1959 jako povídka, později ji Daniel Keyes vydal jako román a obdržel za něj od asociace Science Fiction Writes of America cenu Nebula za nejlepší science fiction roku. Knihu jsem měla půjčenou (díky, Míšo :-)) bez obálky, takže ji vidíte jen z Googlu.

Daniel Keyes  se narodil v New Yorku (Brooklyn). Vystudoval univerzitu v Brooklynu (Brooklyn College), kde získal titul bakaláře v oboru psychologie. Ve věku 17 let vstoupil do americké námořní služby. Pracoval na obchodních lodích, mj. jako lodní pokladník, pak jako nakladatelský redaktor a učitel na střední škole, přednášel také na Ohijské univerzitě (Ohio University) a Wayne State University - učil tvůrčí psaní a angličtinu. (Zdroj: cesky-jazyk.cz)

Vydalo nakladatelství LUCKA Bohemia v roce 2011, 240 stran
Přeložil Richard Podaný


Jan Folný - Buzíčci

Buzíčci. Už podle názvu je to provokace, navíc se sexy obálkou. Jde o soubor 11ti povídek, které čtenáři nabízejí pohled na svět homosexuálů hned z několika diametrálně odlišných úhlů. Schválně zavřete oči a řekněte si nahlas úplně nezaujatě slovo "gay" nebo "buzík" (nejsem vulgární, i oni sami sobě tak říkají). Nebo jinak, jak chcete. Kdo se vám vybaví? Jak ten člověk vypadá? Napadl někoho z vás starý muž na sklonku života? Nebo třeba slavný ligový fotbalista, který je obecně považován za vzor mužnosti? Nejspíš asi ne. A přesně tak to v knize funguje. Je překvapivá, ale naprosto realistická.

Nejdůležitější je přežít první povídku Buzíčci. Úmyslně říkám přežít, protože s klukem z tohohle příběhu by se celou knihu vydržet nedalo. První povídka vám nabídne asi to nejhorší z nejhoršího, co by se v pražské homosexuální komunitě dalo vůbec najít. Zkrátka šok si zažijete hned na začátku, pak už to bude jen lepší. Moc se mi líbila povídka Slohové práce žáka páté třídy Jana F., kde 12ti letý klučík polemizuje o životě, kdy jeho rodiče netvoří klasicky máma a táta ale máma a máma. Jako nejlepší z knihy bych uvedla povídku Neviditelný, která je - nechci říct krásná, protože to není, ale svým způsobem je kouzelná. Je velmi tvrdá a dojemná, jako život někoho, kdo celý život nemohl být sám sebou. Je tak syrově lidská, že z toho mrazí.  

Některé pasáže v knize jsou trochu sexuálně "ostřejší", ale mně se to líbí. Sedí to tam. Autor vystřídal hned
několik stylů psaní, každá povídka má svůj vlastní styl podle toho, v jakém prostředí se odehrává. I postavy jsou rozmanité. Vedlejší postavy z jednoho příběhu najdete jako postavy hlavní v dalším příběhu, tím dochází k propojení mezi povídkami. Konkrétní osobu si pak dokážete lépe představit, už vám není cizí, jen jí teď vidíte v jiném světle, v jiné situaci. U spousty postav se za mnohdy nehezkým povrchem skrývá ve finále touha po skutečné lásce, strach ze samoty, zkrátka to, co zažil někdy každý bez ohledu na to, jestli je na holky nebo na kluky.

Není podstatné, jestli jsou povídky psané podle skutečných příběhů skutečných lidí nebo zda si je autor od A do Z vymyslel (o tom se dá polemizovat, protože slohová práce podepsaná Janem F. může ledacos napovědět). Nejdůležitější je, že vůbec vznikla takováhle skvělá knížka zrovna o tématu homosexuality. Knížka, kde autor nikoho za nic nesoudí, jen nám jako čtenářům umožňuje nakouknout do života homosexuálních lidí, do jejich radostí i starostí. Zjistíme, že jejich problémy jsou občas trochu jiné, ale občas jsou to taky naprosto ty samé, které dnes a denně řešíme my všichni ostatní. 


Jan Folný pochází z Karlových Varů, vystudoval Pedagogickou fakultu v Plzni, stal se učitelem. Momentálně žije a pracuje v Londýně. Kromě Buzíčků napsal ještě knihu Od sebe/k sobě. 


Vydalo nakladatelství Host v roce 2013, 253 stran.