Samantha Shannonová - Kostičas

Než začnu vůbec něco psát, musím říct, že tahle kniha je výjimečná. Když mi přišla a já se jí prvně dotkla, způsobila mi úžasné hmatové potěšení. Je nádherná, tady se Host opravdu vyznamenal a vážně smekám, Kostičas je kniha, kterou budete hladit a rádi se jí dotýkat. Kostičas se nebude půjčovat. Myslím, že ve své knihovně nemám knížku s povedenější obálkou. Toť moje obrovská pochvala na úvod.


Krajina snů

Kostičas je dystopie (příběh o fiktivní společnosti, která se ubírá špatným směrem). Děj se odehrává v budoucnosti v roce 2059 v Anglii. Svět postihla další rasová nesnášenlivost. Tentokrát nepůjde o genocidu černochů ani židů, ale o lov lidí s nadpřirozenými schopnostmi. Hlavní hrdinkou příběhu je Paige, dívka s naprosto ojedinělým darem. Paige je krajinochodec - to znamená, že dokáže v podvědomí navštěvovat snové krajiny (v podstatě mysl) dalších lidí a tak se dozvídá mnoho pikantních informací, které šéf gangu, pro který Paige pracuje, dokáže velmi dobře zpeněžit. Ale krajinochodectví je jen první část její výjimečnosti. Druhou částí je schopnost posednout, ovládat či dokonce zabít svým vlastním duchem jiné bytosti.

Používání nadpřirozených schopností je v tomhle světě nelegální a existují orgány (Scion - organizace spravující Londýn), které mají za úkol "nepřirozené" sbírat a likvidovat. Jenže i šéfové mají šéfy a v tomto případě jsou nahoře tzv. Refájci - rasa velmi silných, téměř nepřemožitelných bytostí, která koncentruje nepřirozené zajmuté Scionem na jednom místě a nejvíc prahne po lidech s tak výjimečnými schopnostmi, jako má Paige. Sice se schovávají za dobré úmysly chránit lidi proti Emejcům (o kterých se toho paradoxně moc nedozvíme, asi v dalším dílu...) ale v téhle knize není nic na první pohled takové, jak se zdá.

Asi vás zajímá, co to ten Kostičas vůbec je. Souvisí to se slovy jakost a čas. Jsou to vězni, banda několika vybraných jedinců s nadpřirozenými schopnostmi, kteří jsou jednou za deset let odváženi na ono sběrné místo, kde se mají zúčastnit výcviku boje proti Emejcům. Jenže tito lidé si svůj úděl rozhodně nevybrali dobrovolně a  když chcete spolupráci po někom, kdo odmítá, je nejjednodušší možností krutovláda. Jak tenhle model převýchovy zvládne Paige, která je divoká a tvrdohlavá? Může vůbec na takovém místě vzniknout přátelství? Nebo dokonce láska?


Více způsobů dokonalosti

Názory na tuhle knihu se opravdu hodně různí. Pravdou je, že chvíli trvá, než si na tu spoustu nových výrazů zvyknete a kdo má radši pozvolný náběh děje, může mít trochu problém. Samantha Shannonová se s náma vůbec nemazlí a ve velkém nám dávkuje nové názvy i dějové zvraty. Nicméně nemůžu říct, že bych se v knize ztratila. Naopak jsem byla mile překvapena svižností děje a novotvary mi nevadily (pro toho, kdo by si eventuelně nebyl jistý, je vzadu přehledný slovník pojmů). Po přečtení Kostičasu jsem byla uchvácená světem, který Samantha vytvořila. Je naproto skvěle propracovaný a najít někde nějakou nesrovnalost či chybičku je zdá se nemožné (a že jsem se jako knižní rejpal snažila, protože takhle obsáhlý děj, to je výzva).

Kostičas je prvním knihou z plánované sedmidílné série. Kvůli tomu je Samantha Shannonová často přirovnávána k J.K. Rowlingové. Knihy obou autorek navíc vydává nakladatelství Bloomsbury, které má na spisovatelské talenty vyloženě čuch. Nicméně srovnání Harryho Pottera a Kostičasu se ode mě nedočkáte, protože zase až tolik si autorky podobné nejsou. Obě píšou čtivě, jejich světy jsou dokonalé, ale každá je originální svým vlastním způsobem. Druhý díl série s názvem The Mime Order má vyjít letos na podzim. Už teď se těším.


Z anglického originálu The Bone Season vydaného nakladatelstvím Bloomsbury v New Yorku v roce 2013 přeložila Lenka Kapsová.
U nás vydalo nakladatelství Host v roce 2014, 479 stran

Za poskytnutí recenzního výtisku moc moc moc děkuji knihkupectví MARTINUS.CZ 

Martyn Waites - Žena v černém - Anděl smrti

Žena v černém - anděl smrti je volným pokračováním duchařského bestselleru, jehož autorkou je Susan Hill. První díl vypráví příběh domu u Úhořího močálu, ve kterém řádí duch ukřivděné ženy, která za nešťastných okolností přišla o svého milovaného syna. Tato rozzuřená madam ze záhrobí si bezohledně hraje s dušemi dětí a provádí jim různé ohavnosti, aby je nakonec donutila opustit svět živých.

V pokračování od Martyna Waitese nám zůstalo stejné prostředí i hlavní aktérka, pouze se změnila doba a obyvatelé domu. Příběh je tentokrát zasazen do období II. světové války, kdy Londýnu každou chvílí hrozí bombardování. V rámci bezpečnosti odjíždějí děti s vychovatelkami do odlehlých částí venkova a jedna ze skupin se ubytuje právě v onom domě u Úhořím močálu.
Roky o ní nikdo neslyšel, málem se na ní zapomnělo. Možná už došla zadostiučinění a odebrala se k věčnému spánku... Omyl, je jako pavouk, na svou oběť si ráda počká. Mrtvá obyvatelka z tohohle domu totiž odpouštět neumí a s lety její zloba jenom roste.


Dva kohouti na jednom hřišti?


Po přečtení původní Ženy v černém od Susan Hill a tohoto pokračování musím konstatovat, že sepsání další linie jiným autorem se mi nejeví úplně jako nejlepší počin. Obě knížky sice přečtete jedním dechem, ale strach budete mít jen u té první, protože děj Anděla smrti je relativně předvídatelný. Některé pasáže se mi zdály až vykradené z prvního dílu. Není to napsané vůbec špatně, jen to není tak dobré jako první díl (což je tradiční nešvar všeho druhého - nikdy to není tak dobré jako jednička). Myslím ale, že vzhledem k tomu, jak vysokou laťku nasadila Susan Hill, si s tím Martyn Weites poradil celkem dobře. Pozitivum volných pokračování vidím v tom, že se v příběhu neztratíte i když jste první díl nečetli.

Žena v černém - Anděl smrti je kniha napsaná pro filmové zpracování a je to znát. Celou dobu jsem měla pocit, že čtu film. Sám autor na konci knihy uvádí, že když mu nabídli napsání pokračování Ženy v černém, vzal tu nabídku proto, že by jí jinak vzal někdo jiný. Ovšem jako letitý nadšenec do hororů si mohl víc pohrát s psychologií postav. Ty se mi zdály na hororovou knihu málo výrazné a je to škoda, protože větší náhled do jejich myšlení by příběhu určitě prospěl. Výrazné postavy dávají knihám šmrnc a to mi tady chybí. Byla to pro mě spíš oddechovka než horor.


Film lepší než kniha

Žena v černém byla filmově zpracována v hlavní roli s Daniellem Radcliffem a je to jeden z  nejděsivějších hororů, jaký jsem viděla. Dokonce bych řekla, že tady byl film lepší než kniha. Všem, kdo se rádi bojí, můžu jen doporučit. Jestli bude druhý díl taky tak povedený, to se můžeme na základě Anděla smrti pouze dohadovat. Do kin by měl být uveden příští rok.

Z anglického originálu The Woman In Black - Angel Of Death vydaného v roce 2012, přeložila Blanka Berounská
Vydalo nakladatelství Metafora v roce 2014, 216 stran

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Metafora

Thomas C. Foster - Jak číst romány jako profesor

Mám ráda knihy a okolí to o mně ví. Existuje ale jeden druh knih, které jsem nikdy v lásce neměla. Učebnice. Knihy, jejichž vševědoucí postoj mě vždycky přiváděl k šílenství. Leckdy nedávají vůbec prostor pro fantazii nebo aspoň pro vlastní názor. Jakoby se nikdo nesnažil napsat je poutavě a kvalitně, protože přečíst je musí stejně všichni. Jsou otravně nalajnované, nudné a o autorovi se nedozvíte nikdy nic, pokud si jeho jméno nedáte do Googlu (a leckdy ho ani ten Google nezná).

Na tuhle knihu jsem se těšila i když by se dala zařadit mezi knihy teorie. Nejde totiž o učebnici v klasickém slova smyslu. Dobře vím, že vždycky záleží i na tom, zda nás konkrétní téma zajímá, protože co nás nebaví, to se učí horko těžko, ale kdyby byly všechny učebnice napsané jako tato kniha, učení by bylo rozhodně příjemnější.


Jak se staví román


Kniha Thomase C. Fostera Jak číst romány jako profesor je doslova knihou o knihách. Autor nám svým neotřelým, úsměvným způsobem popisuje vlastní verzi historie románu, přibližuje nám jeho stavební prvky, vysvětluje, proč je první strana románu nejdůležitější. Dozvíme se všechno podstatné o románových místech, o účinkujících od vypravěče po hlavní i vedlejší postavy nebo co se schovává za pojmem "páprdovský román". Za uvedení také stojí výsledky pozorování chování knihomolů v knihkupectvích.

Pro snadnější představivost autor používá jako příklady spoustu jiných románů. Což může být pro někoho celkem problém, pokud nemá načteno. Bylo pro mě docela obtížné dostat se přes Fosterovu románovou analýzu a odkazy na další díla, která jsem neznala. Nejvíc odkazů bylo na Odyssea od Jamese Joyce. Foster ho musí milovat. Nicméně, ať už je James Joyce jakkoli považován za génia, jeho Odysseus je knížka šílená, dlouhá, únavná, složitá (přečetl to kromě pana Fostera někdo v kratším intervalu než jeden rok?)...takový román bych jako příklad pro lidi, kteří se chtějí o románu něco dozvědět (tedy o něm nejspíš moc neví), neuváděla. Naštěstí se objeví i spousta dalších "stravitelnějších" románů jako je Nabokova Lolita nebo romány Charlese Dickense.


Chcete vidět, jak vypadá zápal a nadšení pro věc?


Celá kniha mi přišla jako výborný přehled myšlenek, které pedagogové chtějí předat svým studentům. Pan Foster se ovšem kantorsky nestaví nad svoje čtenáře/studenty. Spíš bych to přirovnala k situaci, kdy vám někde v příjemné kavárně přítel vypráví o něčem, do čeho je právě zapálen. Bude vám jasné, že o tématu hodně ví, že to téma miluje a že jím žije. A taky rád předává svoje nadšení dál. Díky tomu je kniha velmi dobře čitelná a zdá se mi, že když autor vede se svými čtenáři rozhovor, usnadňuje to pochopení líp, než kdyby mu jednoduše předhodil svoje poznámky.

Knize Jak číst romány jako profesor předcházela kniha Jak číst literaturu jako profesor (v originále How to Read Literature Like a Professor), která je podle recenzí hodnocena jako lepší sestra knihy, kterou vám popisuju teď já, ale bohužel nebyla přeložena do češtiny a ani jsem nezaznamenala, že by to bylo v plánu. Knihu Jak číst romány jako profesor bych doporučila především studentům literatury, protože skutečně jde o vyčerpávající zdroj informací o románu, ale nejsem si tak úplně jistá, že by si takovouhle skoro čtyřsetstránkovou bichli zasloužil každý žánr. Na můj vkus by neškodilo knihu zkrátit i když jí rozhodně k nudným knihám bez šťávy neřadím - jen bych omezila některé zdlouhavější pasáže.


Thomas C. Foster vystudoval angličtinu a v současnosti působí jako profesor na Michiganské univerzitě, kde vyučuje klasickou a moderní beletrii, drama, poezii, tvůrčí psaní a stylistiku.

Z anglického originálu How to Reag Novels Like a Professor vydaného nakladatelstvím Harpercollins v New Yorku v roce 2008 přeložila Petra Jelínková.

Vydalo nakladatelství Host v roce 2014, 375 stran
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství HOST