27. října 2014

Andrew Miller - Čistý

Po více než měsíční nečinnosti hlásím návrat. Stěhovala jsem se a téměř od základů zařizovala nové hnízdo. Chuťovka – po tom, co jsem si sama složila skoro veškerý nábytek (posílám Ikee velký dík za návody pro idioty) jsem myslela, že bídně zahynu, bylo to značně vyčerpávající. Když jsem zjistila, že moje nová velká knihovna je moc malá a budu muset koupit ještě jednu, myslela jsem, že mě trefí. Naštěstí za pomoci rodiny a přátel jsme to všechno zvládli a teď už jen dolaďujeme detaily. Takže dost bylo kecání, mám pro vás recenzi, protože i když jsem čtení z nedostatku chuti a času teď flákala, slina se mi pomalu vrací.

Andrew Miller – Čistý

Jean-Baptiste Barrate je mladý inženýr, který dostane za úkol zlikvidovat pařížský Hřbitov neviňátek, který je starý a přeplněný. I když už se na tomto hřbitově nepohřbívá, zápach z tlejících těl se line všude po okolí a když se do sklepa jednoho z přilehlých domů provalí hlína s pozůstatky nebožtíků, ministr se rozhodne jednat. Hřbitov musí pryč, vymyslete někdo, kam ty kosti dáme a vystavíme místo toho tržiště.

Máme rok 1785. Na Neviňátka se pohřbívá už skoro 1000 let a protože se dřív tradičně pohřbívalo na sebe, když už nebylo místo (viz. náš pražský Židovský hřbitov), pozůstatky sahají +- 10 metrů pod zem. Několik epidemií cholery, tyfu, pár morových ran a nemoci, na které se dneska už neumírá udělají svoje. Likvidovat tak obrovský hřbitov je úkol vskutku netradiční a tak trochu…nechutný. Jak se s tím popere mladý inženýr?

Skvělá hlavní myšlenka, ale ten zbytek...

Tahle knížka se mi náramně hodila, protože je přesně taková jako to moje stěhování. Dlouhá, roztahaná a neuškodilo by jí zkrátit na polovinu. Základní myšlenka tohoto historického románu - likvidace hřbitova - mi přišla velmi zajímavá a rozhodně originální. Nicméně když jsem četla, měla jsem pocit, že autor je tak trochu suchar. Přijde mi jako ti angličtí aristokraté ze Ságy rodu Forsythů. A podobně na tom jsou i postavy v knize – takové nemastné neslané, nemůžu říct, že by mě někdo z nich opravdu zaujal nebo dobře pobavil. Vedlejší zápletky mi přišly vynucené, taky zůstaly nedokončené,  jakoby autor chtěl psát jen o tom hřbitovu, ale mermomocí potřeboval napsat román. Jenže mu chybí šťáva, zápal pro věc.

Další věcí, která mě trošku nakrkla je to,  že v anotaci je popsán téměř veškerý děj. Všech těch pár dramatických událostí tam vypíchli. Možná to má zajistit „hltavost“ pro čtenáře, ale na mě to nějak nezapůsobilo, děj je celkem předvídatelný. Nic ve zlém, ale takovéhle anotace by si vydavatelé mohli příště klidně odpustit. Takže pro tentokrát jsem se zamilovala do námětu, ten je geniální, ale zpracování nic moc. Spíš nic než moc.

Pařížské katakomby

Ale abych pořád nehanila, tahle knížka mě nakopla k pátrání. Zajímalo mě, zda v Paříži vážně nějaký Hřbitov neviňátek někdy existoval a zda vůbec se ten příběh zakládá na pravdě. Zakládá. Dokonce tohle nebyla jediná hřbitovní likvidační akce. Rozšiřující se městské zástavbě muselo ustoupit hned několik hřbitovů. Lidské ostatky se uložily do bývalého lomu Tombe Issoire dnes tzv. Pařížských katakomb. Tyto katakomby vznikly v době, kdy Římané dolovali kamení pod Paříží. Mají několik set kilometrů, zpřístupněny veřejnosti jsou pouze 2 kilometry a odhaduje se, že v katakombách jsou ostatky zhruba 6 milionů lidí. Podle fotek jsou katakomby opravdu hodně působivé a jestli někdy navštívím Paříž, budou první, kam vlezu. Našla jsem moc hezký článek včetně fotek - KUK 

Z anlického originálu Pure přeložil Tomáš Kačer
Vydalo nakladatelství Host v roce 2013, 360 stran

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Host.