29. února 2016

Princ se žlutou hvězdou - František Tichý


Když mám jako čtenář v rukou knihu, která je sice dobrá, ale vím, že je to fikce, do jisté míry mě to uklidňuje. Nemuselo se to přece vůbec stát, autor se něčím pouze inspiroval a přihodil k tomu něco svého pro efekt. Jenže když čtu knihu, která je nejenom dobrá, ale i napsaná podle dohledatelných skutečností, nejsem klidná ani trochu. Zvlášť, pokud jde o knihu jako je Princ se žlutou hvězdou. Ta nenechá v klidu nikoho, kdo má v těle i třeba jenom zbytky srdce.
 
 
Pokud vám žlutá hvězda v názvu napověděla, že jde o knihu s válečnou tématikou, jste na správné cestě. Vlivem války muselo plno dětí předčasně dospět a jedním z nich byl i Petr Ginz. Petr pocházel ze smíšené židovské rodiny a začátkem 2. sv. války žil s rodinou v Praze na Těšnově. Na základní škole mezi žáky vynikal jak dobrým prospěchem, tak svojí duševní vyspělostí. Miloval Julese Verna a zajímal se o vědu. Dokonce napsal vlastní román ve stylu J.V. "Návštěva z pravěku", který si i sám ilustroval. Ve třídě byl hlavním organizátorem mnoha akcí, dovedl skvěle motivovat a strhnout spolužáky pro dobrou věc. Měl smysl pro humor, a přitom odpovědnost, byl šikovný a obětavý. To ovšem neznamená, že by si nenašel čas na normální klukoviny, které 12ti letí kluci provádí.


S příchodem války se život židovského obyvatelstva postupně obracel naruby. Petr ve svých zápiscích popisuje, jak bylo Židům zakázáno navštěvovat některá místa, obchody, jezdit MHD. I když se ho tyto věci týkaly jen částečně, protože smíšené rodiny neměly tak přísné podmínky, líbil se mi jeho (dětský) pohled na věc. On to neviděl jako nacistické machinace, pro něj to byly pouze život otravující věci, když musel řešit, kam může a nemůže chodit s kamarády. V zápiscích Petr o válce celkově příliš neuvažoval, prostě bral věci tak, jak byly a snažil se s nimi vypořádat, jak nejlépe uměl.

Vyřazování Židů ze společenského života pokračovalo. Na podzim 1941 začaly z Prahy odjíždět první transporty do Polska a na východ. Velká část lidí byla transportována nejprve do Terezína, který byl přestupní stanicí a kde vzniklo židovské ghetto. Petr si poznamenával, kdo z příbuzných nebo přátel byl předvolán k transportu a bylo vidět, že lidé mají strach z neznámého. Popisoval atmosféru, jaká v té době panovala ve škole. Patrná byla i zhoršující se situace celé rodiny, když byla nejprve předvolána k transportu babička a později i Petrův otec Ota Ginz.

Měsíční krajina
Petr byl deportován do Terezína 24.10.1942 a zůstal tam téměř dva roky. V Terezíně byl umístěn na tzv. Domov č.1. Také tady se stal Petr jednou z nejvýraznějších osobností. Ještě s několika dalšími chlapci začal každý pátek vydávat časopis Vedem, který obsahoval poezii, dobrodružné příběhy, eseje a recenze knih včetně oblíbených rubrik jako „Citát týdne“ vybraný z humorných hlášek chlapců. I v Terezíně se Petr snažil dál vzdělávat. Zajímal se o literaturu, historii, umění, filozofii a o technické obory. Později za ním do Terezína přijela i jeho sestra Eva, které věnoval všechny svoje kresby, když na podzim 1944 dostal předvolání k transportu do Polska. Jedním z posledních transportů, pár měsíců před koncem války, se tak Petr dostal do Osvětimi, kde byl podle očitého svědectví na rampě přidělen ke skupině určené do plynových komor. Chtělo by se říct, že tak skončila životní pouť Petra Ginze, jenže ještě nejsme úplně na konci.

Petr se mimo jiné zajímal o astronomii a v roce 1942 namaloval kresbu, kde vyobrazil, jak to podle něj vypadá na Měsíci. 16.1.2003 vylétl do kosmu na palubě amerického raketoplánu Columbia první izraelský kosmonaut Ilan Ramon. Chtěl s sebou vzít nějakou památku holocaustu a vybral si Petrovu kresbu Měsíční krajina, jejíž kopii získal z muzea v Jeruzalémě. Raketoplán při cestě zpátky na Zemi shořel v atmosféře. Tragédie, kterou žádný člen posádky nepřežil, se odehrála 1. února 2003 – v den Petrových narozenin.

Když si to vezmete, je to vlastně jeden příběh z miliónu. Všichni, komu osud nadělil zkušenost s válkou, by si zasloužili takovou pozornost. Bohužel to není možné a tak se věnujme alespoň těm, na které se nezapomnělo. Příběh Petra Ginze mi dal hodně povzbuzení. Já dneska ve svém věku fňukám nad věcmi, nad kterými se Petr ve 12ti letech ani nepozastavil. Možná byl zarytý optimista, možná žil v době, ve které na stížnosti nebyl čas ani místo. Nevím, jestli by byl nadšený, kdyby viděl, jak funguje dnešní svět, ale myslím, že by dokázal velké věci, kdyby zůstal naživu. Šla jsem se podívat do Stárkovy ulice k domu č.4, kde Petr bydlel. U dveří je položen tzv. Stolperstein (kámen zmizelých) s Petrovým jménem.

Doplňující informace:
V roce 2011 natočili američtí dokumentaristé Sandra Dickson a Churchill Roberts film Poslední let Petra Ginze, který byl uveden také v českých kinech. Evropská premiéra proběhla 21.března 2012 v rámci akce Lucerna proti rasismu, distribuční premiéru měl film 10.května 2012.

Deník Petra Ginze byl vydaný knižně jeho sestrou Evou (vdanou Chavou Pressburger) jako "Deník mého bratra".

V roce 2014 vydalo nakladatelství Geum, 378 stran.


4 komentáře:

  1. O téjle knize jsem nikdy neslyšela, ale vypadá úžasně. Z deníků znám vlastně jen ten od Anny Frankové. Moc děkuju za upozornění na zajímavou knihu, která by mi jinak nejspíš unikla. A rozhodně se podívám i na dokument.


    A ta ilustrace povrchu měsíce je skvělá.

    OdpovědětVymazat
  2. Tohle není přímo napsáno v deníkovém duchu jako Anna Franková, pouze to z Petrových zápisů vychází, jinak je to vyprávění o jeho životě. Knížku určitě doporučuju, je to jedna z těch lepších, na české poměry nadměrně kvalitních :)

    OdpovědětVymazat
  3. Nedávno jsem o téhle knize četla. Zaujala mě, máme ji v knihovně, takže si ji asi v budoucnu půjčím. Musím však tuhle tématiku dávkovat po troškách. Mimochodem četla jsi Osvětimskou knihovnici? Tohle jméno je v ní také zmíněno. :) Je to velmi silná kniha, přes všechny hrůzy se skvěle čte. Je to sice beletrizované dílo, ale dle skutečných událostí. Určitě stojí za přečtení.

    Hnízdo zvrhlé Narcisky

    OdpovědětVymazat
  4. Osvětimská knihovnice je u mě v pořadníku už snad od doby, co vyšla, ale ještě jsem se k ní nedostala, přesně jak píšeš, tohle téma je nutno dávkovat po troškách. Prince se žlutou hvězdou určitě doporučuju, není to příliš známá kniha, ani ten příběh není moc známý, což je šílená škoda, protože rozhodně za pozornost stojí!

    OdpovědětVymazat