11. srpna 2016

Svědkyně ohně - Lars Kepler

Po velkém zklamání z Paganiniho smlouvy jsem byla zvědavá, jestli i třetí Keplerovka bude propadák. Nebyla. Mám radost, protože detektiva Joonu Linnu jsem si vážně oblíbila. Svědkyně ohně mě mile překvapila a snad překvapí i vás.

V Birgittině dvoře, speciálním zařízení pro problémové dívky, došlo ke dvěma vraždám. Obětí se stala vychovatelka dívek Elisabeth a jedna z chovanek, patnáctiletá Miranda. Okolnosti vražd jsou více než podivné, obě totiž byly spáchány zcela rozdílně. Prvotní podezření padá na Vicky, jednu z nejagresivnějších chovanek domova, která náhle zmizela. Vzhledem k rozdílnosti provedení vražd by mohla mít komplice. Nebo je tu ještě někdo úplně jiný, kdo by měl motiv? Aby toho vyšetřovatelé neměli málo, spiritistka Flora Hansenová tvrdí, že jim může s vyšetřováním pomoci, jelikož je v kontaktu s duchem zemřelé dívky.


Pořád nemůžu přijít na to, proč se Joona Linna nemůže dostat k vyšetřování klasickou oficiální cestou. Svou práci si zásadně vybírá sám a prochází mu to, i když jeho nadřízení z toho nijak nadšení nejsou. Tentokrát nemohl případ vést kvůli pracovnímu pochybení souvisejícího s Penelope Fernandezovou (Paganiniho smlouva). I když byl postaven dočasně mimo službu, vymohl  si alespoň funkci odborného pozorovatele. Jenže to by nebyl Joona, kdyby zůstal jenom u pozorování.

Hned po vraždách jsem měla jednoho adepta na vraha a na konci se můj odhad potvrdil jako správný, takže se velké překvapení nekonalo, ale i tak to napětí a rozuzlení stálo za to. Co mi v knize trochu vadilo, byla postava spiritistky Flory Hansenové. Taková duševně slabá a nebohá osoba by mě o svých nadpřirozených schopnostech určitě nepřesvědčila. Navíc z jejího jednání je jasné, že jde o víc než o kontakt s duší zemřelé. Další věcí je již zmiňovaná zápletka s postavením Joony mimo službu. Zbytečnost. Tohle okecávání zdržuje od napínavého děje, což je vždycky nepříjemné, zvlášť, když je kniha "žravá".

Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale Svědkyně ohně se mi zdála lépe rozvrstvená a propracovaná než Hypnotizér a Paganiniho smlouva. Možná je to tím, že v Keplerových knihách ten vývoj spisovatelů bije do očí víc než v jiných. Strašně se mi jejich rukopis líbí a s každou knihou se lepší. Ve Svědkyni ohně se objeví víc dějových linek než v předchozích dvou knihách. Naštěstí jsou ale napsané skvěle, takže čtenáři nehrozí, že ztratí nit. Přiznávám, že Keplera čtu hlavně kvůli Joonovi. V tomto díle je jeho život zase o něco víc přiblížen, ale zároveň znovu obestírán tajemstvím, které je pro mě velkou lákačkou na další knihu s názvem Písečný muž.

Ze švédského originálu Eldvittnet, vydaného poprvé v roce 2010, přeložila Azita Haidarová.
U nás vydalo nakladatelství HOST v roce 2012, 528 stran

3. srpna 2016

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda - Robert.L.Stevenson

Doktor Jekyll a pan Hyde jsou už literární pamětníci. Jejich příběh je tak profláklý, že většina z vás ví, o co jde, aniž by tu knížku vzala kdy do ruky. I já jsem donedávna znala pouze matnou osnovu tohoto příběhu o souboji dobra se zlem.  Přečetla jsem si to, až když se mi do rukou dostalo vydání s ilustracemi argentinského výtvarníka Maura Cascioliho.


Protože jsem znala obsah, myslela jsem, že si čtení už příliš neužiju. Nakonec mě to strašně chytlo a bylo to skvělé. Příběhy ze staré Anglie miluju, jsou vždycky buď krásné nebo ponuré. Ponurá atmosféra je podle mě jeden z nejlepších prvků, které může spisovatel příběhu poskytnout.  Ovšem musí to umět, aby to nepůsobilo vynuceně. Robert L.Stevenson se skutečně předvedl, protože tahle kniha je mrazivá od prvního do posledního písmene. Budete z ní mít neodbytný pocit, že se na vás odněkud z koutku dívá vaše horší já a potutelně se usmívá.
Hlavní aktéři jsou takřka do jednoho podivíni. Autor je vykreslil velice reálně, o to víc znepokojivě působí. Hlavní myšlenkou knihy je tvrzení, že každý člověk v sobě má dvě bytosti. Dobrou a špatnou, z nichž jedna vždy převládá. Dobrácký doktor Jekyll objeví lektvar, po kterém nad ním přebírá vládu jeho podlé já. Svoboda, kterou tím získává, je tak omamná, že nad ní brzy ztrácí kontrolu a dostává se do obrovských problémů.


V ději dochází k mnoha dramatickým zvratům a kniha má zkrátka šťávu od začátku do konce. Naštěstí rozuzlení celého příběhu je méně známé než námět rozdvojené osobnosti, takže čtenář  určitě není ochuzen o hlavní moment překvapení. Líbí se mi, že většina klasických knih nese nějaké užitečné poselství z doby, kdy vycházela především taková díla, ve kterých se autor snažil čtenáři sdělit a předat něco podstatného. Spoustě lidem klasika zavání nudou, ale v tomto případě jde o tak skvělé a nadčasové zpracování, že nuda je to poslední, co hrozí.

Z anglického originálu The Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde vydaného poprvé v roce 1886 přeložila Radka Knotková.
Vydání na fotce je od nakladatelství B4U Publishing z roku 2014, 128 stran.