Čtenářská výzva 2016



Letos začínám 3. rok blogování o knihách a protože prý 3. rok vztahu bývá kritický, rozhodla jsem se podpořit ho čtenářskou výzvou. Tato výzva je projektem Databazeknih.cz a zahrnuje 20 knih. Pro jejich výběr jsou stanovena pravidla, takže nelze popadnout jen tak něco. Možná díky tomu sáhnete i po knihách, které byste si normálně nevybrali. Je to skvělá šanci pro rozšíření obzorů a to není nikdy na škodu. 
Líbí se mi, že knih je jenom 20, to je myslím tak akorát. Loni jsem viděla, že si někteří dáváte limit 100 a více knih a fakt to zvládáte. Jste prostě borci nebo v důchodu :). Já mám navíc docela problém s dodržováním jakýchkoli pravidelností, čehož bych se ráda zbavila a tohle by mohla být příležitost. Vlastně bych si to mohla dát i jako takové opožděné předsevzetí na rok 2016. 

Ještě by možná bylo dobré uvést, že na webu databazeknih.cz si můžete svojí výzvu hezky evidovat. Ke každému pravidlu je vedena diskuze, odkud můžete čerpat inspiraci. Na diskuze se dostanete kliknutím na pravidlo ze stránky ctenarskavyzva.cz. Co vy? Taky jste se pustili do nějaké výzvy? Kolik knih přečtete v průměru za rok? Pochlubte se :) 


Tady je můj prozatimní plán: 
  1. Kniha začínající stejným písmenem jako tvoje křestní jméno - Eragon
  2. Kniha vydaná v roce 2016 - Ve službách zla 
  3. Kniha z žebříčku 100 nejlépe hodnocených knih - Vyhoďme ho z kola ven
  4. Kniha inspirovaná skutečností - nevím
  5. Kniha, která byla přeložena do angličtiny - Jméno růže
  6. Kniha, která má méně než 200 stran - Pan Blahoš
  7. Kniha, která byla zfilmovaná - Vražda v Orient-Expressu
  8. Kniha, která má více než 400 stran - Amazonie
  9. Kniha od veřejně známé osobnosti (ne spisovatele) - to bude oříšek 
  10. Kniha povídek - Zimní ryby
  11. Kniha od českého autora - Princ se žlutou hvězdou
  12. Kniha od autora píšícího pod pseudonymem - Paganiniho smlouva
  13. Kniha autora oceněného Nobelovou cenou - vyberu z Nobelovy ceny za literaturu
  14. Kniha přečtená za jediný den - Cesta na popraviště
  15. Kniha s číslem v názvu - Dvacet tisíc mil pod mořem
  16. Oblíbená kniha tvého dětství - těch je taky dost
  17. Kniha doporučená kamarádem - Stránky světa
  18. Kniha o přátelství - Stopařův průvodce po galaxii
  19. Populárně naučná kniha - něco od nakladatelství Jan Melvil 
  20. Kniha od autora mladšího 30 let - Skoro směšná story

Svět podle Garpa - John Irving


Svět podle Garpa je označován za jeden z nejlepších Irvingových románů, proto jsem si ho vybrala pro úvod do díla tohoto oblíbeného literárního současníka. Film s Robinem Williamsem jsem viděla už dávno a na děj si vzpomínám jen matně, tudíž mě asi moc nezaujal. Nicméně o knize to samé tvrdit nemůžu.


Knihu bych rozdělila na dvě části. První část začíná vyprávěním zdravotní sestry Jenny Fieldsové, která se rozhodne pro nezávislý život bez muže. Tento její výstřední přístup na ní vrhá ne zrovna dobré světlo v očích společnosti, ale ona si zatvrzele stojí za svým až do doby, než začne jako většina žen toužit po dítěti. A protože všechno jde, když se chce, podaří se jí mít dítě a zároveň neustoupit ani o píď od svojí nezávislé životní filozofie. Tak přišel na svět T.S. Garp. 

Druhá část se věnuje především Garpovi na dráze ne zrovna úspěšného spisovatele a jeho rodinnému životu. Podle názvu je sice Garp hlavní postavou knihy, nicméně já jsem si hrozně oblíbila Jenny Fieldsovou. Ta později napsala svou autobiografii Sexuálně podezřelá, díky které se stala představitelkou ženského hnutí a ochránkyní žen všeobecně.  Když její příběh ustoupil cca v půlce knihy do pozadí, hrozně mi chyběla a Garpův příběh mě nebavil tolik jako ten její. Asi to bude tím, že s Jenny bych se v mnoha názorech dokázala ztotožnit a rozhodně jí patří můj obdiv hlavně pro její sebereflexi a inteligenci. 

Nemůžu si pomoct, ale Garp byl pro mě taková nemastná neslaná bytost. Trochu mi připomínal Forresta Gumpa. Žádný Einstein, ale jinak dobrosrdečný muž s krizí vlastní identity. Místy mě otravovala jeho zženštilost a ufňukanost, ale to mohlo být kvůli chybějícímu mužskému vzoru v dětství. Naopak mi docela seděl jeho smysl pro humor a pro spravedlnost i za cenu vlastního nepohodlí. Přesto mi ho po většinu knihy bylo spíš líto, protože osud (Irving) si na něm hlavně v druhé půlce docela smlsnul. 


Svět podle Garpa je charakterizován jako groteskní román, ale i tak ho musím označit za poměrně nelehké čtení. V knize se setkáme s názory tří generací jedné rodiny. Příběh je hodně dramatický, bohatý a vrstevnatý. Irving píše stylem, že vytvoří postavu, dodá jí život, psychologii a pak jí nadělí nějakou divnou netradiční vlastnost nebo si představí, co nejhoršího by se jí mohlo stát a to napíše. Občas je trochu drastický, nebojí se zacházet do krajností a v čem se naprosto vyžívá, jsou bizarní sexuální scény. Je to tak trochu úchyl, který zkouší, jak moc velký cynik je jeho čtenář - čemu se ještě zasměje a čemu už ne.

Ač se Irving co se psychologie týče na můj vkus moc nevyřádil na hlavní postavě Garpa, tak se naopak dost věnoval jedné vedlejší postavě, kterou jsem si ihned zamilovala a sice Robertě Muldoonové. Roberta bývala muž a výměnou za ochranná křídla Jenny Fieldsové v jejím ženském azylu se stane Jenninou bodyguardkou. Někoho tak srdečného a skvělého bych si přála potkat v reálném životě. 

Ke konci chci poukázat na to, že knize nelze upřít nadčasovost - i v dnešní době je stále ukazováno prstem na lidi, kteří se rozhodnou nejít s davem a vymanit se ze zaběhnutých ideologií. Svět podle Garpa ukazuje na důležitost individuality člověka. Na to, že každý z nás je originál a pokud tento originál vybočí z řady a dostane prostor k rozvíjení, mohou se dít velké věci. Stát a čumět umíme všichni, že jo, Garpe?

Z anglického originálu The World According to Garp vydaného nakladatelstvím E.P.Dutton v New Yorku v roce 1978 přeložil Radoslav Nenadál.
U nás vyšel román poprvé v roce 1987 a já mám vydání od nakladatelství Odeon z roku 1990.

Cesta do středu země - Jules Verne


Staré knihy občas ukrývají poklady po svých předešlých majitelích. Když profesor Otto Liddenbrock objeví v jedné takové knize tajemnou runovou šifru, která popisuje cestu do středu země, neváhá ani minutu. Ihned se se svým synovcem Axelem začnou připravovat na dobrodružnou výpravu na Island. Axel je k cestě jícnem sopky poněkud skeptický, ovšem strýček je odhodlaný udělat vědecký objev a nedává prostor pro jakékoliv spekulace.


Na Islandu se k nim připojí průvodce Hans, který vypadá, že neumí do pěti počítat, ale později se projeví jako muž činu, bez jehož pomoci by události nabraly ne zrovna dobrý spád. Ukáže se totiž, že cesta sopkou není zdaleka tou nejhorší komplikací, která naše dobrodruhy čeká. Několikrát se ocitají v ohrožení života a prožijí mnoho dramatických okamžiků. Strýčkova zatvrzelost se ale nakonec vyplácí. V podzemním světě jakoby se vrátili o miliony let zpátky. Projdou několika geologickými obdobími a objevují celý pravěký ekosystém včetně jeho obyvatel. Dosud známé vědecké teorie dostávají pořádně na frak. O zpáteční cestě třech statečných mužů si už musíte přečíst sami, já vám ještě prozradím, že je čeká vskutku netradiční způsob dopravy.


Styl, jakým psal Jules Verne, je pohlcující. Vůbec se nedivím, že se stal oblíbeným spisovatelem několika generací. Jeho knihy se čtou jedním dechem,  nemohla jsem se vůbec odtrhnout. Cesta do středu země je kniha pro čtenáře od 9 let, ale potěší i dospělé. V příběhu se vyskytuje spousta vědeckých termínů, které jsou ovšem obratem vysvětleny, tudíž se kniha stává pro malé čtenáře i průpravou do hodin fyziky.

Moc se mi líbilo, jak mě autor románu obratně seznámil s hlavními postavami šíleného profesora Liddenbrocka a jeho synovcem Axelem, který musel často sám sebe přemlouvat od strachu k odvaze. Profesor Liddenbrock byl zvláštní pán. Na jednu stranu vztekloun, se kterým není snadné vyjít, na druhou stranu muž, který nikdy neztrácí naději na úspěch a v těžkých chvílích dokáže svou odvahou povzbudit druhé. Celou dobu jsem měla pocit, že jsem tam s nimi. Sama jsem vymýšlela způsoby, jak se dostat z nesnází, které potkaly knižní dobrodruhy. Tahle kniha dokonale nakopla mojí fantazii a díky vysvětlující kapitole na konci knihy jsem se dozvěděla plno zajímavostí o Islandu, sopkách a různých věcech týkajících se vědy. Vážně jsem si to užila. Mám pocit, že jsem si z knihy něco užitečného odnesla a hned tak na ní nezapomenu.


Vždycky se tradovalo, že verneovky jsou čtení především pro kluky. Nemůžu to popřít, ale i tak mě trochu mrzí, že jsem je v dětství nechala bez povšimnutí. I když možná je to tak dobře, fyzika nikdy nebyla ve škole moje silná stránka a dneska už mám aspoň nějakou představu, jak funguje barometr. Z antikvariátu jsem si vyzvedla 4 další verneovky a doufám, že budou podobně "žravé" jako tahle. Nejvíc nadějí vkládám do Dvaceti tisíc mil pod mořem, na tu se obzvlášť těším.


Z francouzského originálu Le voyage au centre de la terre vydaného v roce 1864 přeložil Václav Netušil. Výběr zajímavostí napsal dr. Ludvík Souček. Ilustroval Jan Javorský.  U nás vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v roce 1965.