15. května 2017

Lovec a motýl - Jan Šumbera

Lovec a motýl je druhou knihou českého autora Jana Šumbery, který v roce 2015 vstoupil na literární scénu fantaskním románem Hlavosvět: U zvědavého poutníka. Lovec a motýl na první knihu tematicky navazuje a dá se říct, že naplno rozvíjí myšlenky, které v ní byly naznačeny. Autor použil metaforu k popisu nesnadného úkolu hledání stability v dnešním konzumním světě a výsledkem je zajímavý výpravný román dosahující vysokých filozofických kvalit. 

O ČEM KNIHA JE? 
Hlavním hrdinou je Petr, který se snaží vymanit z vlivu moderního konzumu. Na své cestě za poznáním sebe sama se střídavě pohybuje mezi reálným světem a jakousi svou vnitřní dimenzí, kterou nazývá Poušť. Rozdíl mezi těmito dvěma rovinami postupně mizí až splynou v jednu a Petr už nedokáže rozlišit, která z nich je skutečná. Při svém putování Pouští potkává Lovce, který ho svým krutým zacházením učí přijímat bolest a utrpení a snaží se ho odprostit od závislosti na všem okolo a být sám sebou. Jenže kolik zmaru a prázdnoty musíme zažít, abychom dokázali procítit krásu prostého bytí a byli k sobě upřímní? 



Lovec a motýl je krátká kniha, ale přesto jde o velmi náročnou četbu. Jan Šumbera si vybral velké a zásadní téma, které je v dnešní společnosti (bohužel) aktuální. Snažil se ho sice ohleduplně zabalit do příběhu pro snadnější pochopení, nicméně pravda je taková, že vám bez milosti vpálí do obličeje všechen ten  marast a průměrnost,  kterou s sebou dnešní doba nese a ve které si tak pohodlně lebedíte. Donutí vás zamyslet se a to tak, že vás to bude bolet. Nepřeháním, u čtení téhle knihy jsem se vztekala, nechtěla jsem jí pochopit i když jsem kdesi v hloubi svého zabedněného mozku přesně věděla, co tím chce říct. Jenže pohledu na hnusné věci (např. na pravdu) se prostě chcete vyhnout. Přemýšlela jsem nad tím hodně dlouho, než jsem konečně uznala, že na tom opravdu něco je. Ovšem jestli jsem teď ochotná s tím zjištěním nějak dál operovat a něco třeba změnit, to je věc druhá. Myslím, že na takové věci si musí každý přijít sám, časem k nim dospět. Někomu se to podaří dřív, jinému později a někomu třeba nikdy. To je vlastně ta cesta, kterou tato kniha popisuje. 

Ale být opravdový není snadné. Mnoho věcí, které si myslíme, že víme, vymysleli jiní lidé. Ztrácí se vztah s přírodou, který nás vedl celou evolucí. Jsme polapeni v mysli, která vlastně nepatří nám, a otročíme majetku a konzumu, aniž bychom se snažili něco doopravdy cítit. Naše civilizace stojí na obrovských pilířích myšlenkových pravd, polopravd a úplných lží, které odvádí jednotlivce od autentického prožitku skutečnosti. 

Přestože jsem se u knihy zprvu rozčilovala (což byla výhradně moje chyba, nikoli autorova), nakonec musím říct, že se mi líbila a nejspíš si jí za nějaký čas ráda přečtu znovu. Přes kvalitní obsah má bohužel i pár vad na kráse: rozhodně by si zasloužila lepší textovou korekci a úpravu stylistiky, ale to jsou mouchy, které lze snadno vychytat. Hlavní postavy mi přišly místy divně strojené. Měla jsem problém představit si, že by se chovaly tak, jak bylo popisováno, ale vzhledem k tomu, že jsem se od začátku snažila zaměřit výhradně na myšlenku příběhu, nepřikládám tomu až takový význam. Líbila se mi metafora s motýlem svědčící o autorově citu pro literární jazyk. Vzpomínám si, že z toho jsem byla nadšená už u jeho první knihy. 

Knihu doporučuji každému, kdo dokáže ocenit hloubku příběhu a při čtení rád uvádí mozek do provozu. Nenechte se odradit v anotaci uvedeným přirovnáním k Alchymistovi Paola Coelha - nevím, kdo na to přišel, ale s hluchým plkáním Paola Coelha nemá tahle kniha nic společného. Je lepší, mnohem lepší. 

Vydalo nakladatelství Petrklíč v roce 2017, 109 stran. 

12. května 2017

Terry Pratchett - Erik

Další pratchettovka je tady! Když se váš oblíbený zlomyslný pohádkový dědeček rozhodne, že napíše parodii na jedno z nejznámějších děl klasické literatury, je nad slunce jasné, že to bude trefa do černého. Pokuste se to prosím nebrat jako prznění staletím prověřené kvalitní četby, kterou Goetheho Faust bezesporu je (doporučuju, je to vážně skvělý příběh). Při čtení na chvíli zapomeňte na serióznost, kterou jméno Goethe vyvolává, a jednoduše se bavte.  

O ČEM KNIHA JE?
 Erik je nejmladší démonolog na Zeměploše. Usilovně se snaží vyvolat démona, který by mu splnil tři přání. Nevymýšlí si žádné novoty - jako každý druhý si přeje být vládcem světa, získat lásku nejkrásnější ženy a žít s ní věčný život. Brnkačka. Jenže celá věc má háček: místo démona se mu podaří vysvobodit z Podzemních rozměrů Mrakoplaše, nejneschopnějšího mága na Zeměploše. Když se o tom dozví král démonů, rozhodne se, že změna je život a aby oživil nedostatečnou fantazii démonů, nechá Mrakoplaše splnit Erikova tři přání. Avšak vtip spočívá v tom, splnit každému jeho přání doslova a do písmene, a přitom mu nikdy nedat to, co si vlastně přál... Na cestě ke štěstí si občas musíte projít peklem. Doslova. 
  

Ani v Erikovi není o parodické odkazy na historii nebo věci z našeho světa nouze. Ať už jde o  trojské války, ztracené civilizace, představy o pekle nebo byrokracii, která v něm najde svoje místo. Jedinečný humor Terryho Pratchetta asi není nutné představovat, většina fanoušků fantasy literatury se k nějaké jeho knize už jistě dostala. Pro lepší orientaci vám doporučuji přečíst si předchozí díly, ale většina Pratchettových knih má samostatný děj, takže vysloveně nutné to není. 

Mrakoplaš a Zavazadlo patří k mým oblíbeným pratchettovským postavám. Takový zlatý základ Zeměplochy. Všude, kde se tahle dvojka objeví, dojde dřív nebo později ke katastrofě, takže zábava bývá zaručena. Erik je příjemná oddechová jednohubka, která vám zabere ani ne jedno odpoledne.

Z anglického originálu Eric, vydaného v roce 1990, přeložil Jan Kantůrek. 
U nás vydalo nakladatelství Talpress v roce 1996, 188 stran.   

1. května 2017

Elena Ferrante - Geniální přítelkyně

Po dlouhé době jsem zpět s novým článkem. Tentokrát to bude o knize, která zahýbala skrz naskrz českými i zahraničními sociálními sítěmi. Je tak dobrá, že se prosadila jako překladová literatura i na trhu v USA, což není nic snadného. I přes velký ohlas, který tato kniha vzbudila, odmítá její autorka vystoupit z anonymity a dále píše pod pseudonymem Elena Ferrante. 

O ČEM KNIHA JE?
Geniální přítelkyně je příběh jednoho dívčího přátelství odehrávající se v Neapoli 50. let. Jeho vypravěčkou je Elena, vzpomínající už jako stará žena na dobu, kdy poznala Lilu. Ta později ovlivnila celý její život. Jejich vztah je od začátku založen na jakési soutěživosti, kdy se jedna s druhou snaží udržet krok, přestože jsou nuceny jít každá svou vlastní cestou - Elena nastoupí do školy, kdežto Lile její rodina vzdělání odepře. Společně se tak snaží obstát v nekompromisně konvenčním mužském světě, který je často plný pokrytectví a násilí. Ferrante se slovy Eleny Grecové nebojí ukázat, že k ženskému přátelství patří i závist, řevnivost, boj o prvenství, které jsou podmíněny hlavně vlivem okolí a plněním rolí, které jim společnost přiděluje.


Po vydání románu Geniální přítelkyně proplulo internetem plno nadšených reakcí, takže jsem byla zvědavá. Ke knihám, kolem kterých je výrazně rušno, přistupuju opatrně, protože bestsellery často nebývají mým šálkem čaje. I z toho důvodu mi první díl tetralogie Neapolské ságy nějaký čas ležel doma, než jsem se do něj pustila. A bylo to složité, protože na můj vkus má kniha pomalý rozjezd. Příběh je vyprávěn vlastně od dětství obou děvčat a naplno se rozjede až s příchodem dospívání, což je slabě před půlkou knihy. 

Poválečná atmosféra doby tak, jak ji vystihla Elena Ferrante, byla jedním z největších taháků, kterým si mě kniha získala. Při čtení jsem měla pocit, jako bych sama v Neapoli žila, vůbec mi nepřišla cizí, přestože jsem tam nikdy nebyla. Stejně tak hlavní hrdinky ožívají přímo před očima i se svým typickým jižním temperamentem, díky kterému máte pocit, že tamní lidé žijí svůj život na 110%.