2. dubna 2018

Počátek - Dan Brown

Trvalo skoro pět let, než jsme se dočkali Brownovy další knihy a nyní je tady. Stále mám v živé paměti Inferno, kde se profesor Robert Langdon snažil odvrátit pandemii, která by mohla zničit lidstvo. V další knize půjde také o ničení, ovšem tentokrát není terčem lidstvo jako takové, nýbrž jeho náboženství. Počátek začíná příjezdem vědce a futurologa Edmonda Kirche na Montserratské opatství, aby se s představiteli hlavních světových náboženství podělil o svůj převratný objev - o odpovědi na otázky, které si lidstvo klade odnepaměti: "kde jsme se tu vzali?" a "kam směřujeme?" Vědecky prokázané odpovědi  na tyto otázky by samozřejmě podkopaly základy veškerých náboženství, která stojí na tom, že lidstvo stvořil Bůh. Proto chce Edmond nejprve vyjádření těch nejpovolanějších,  aby si udělal představu o tom, jaký dopad bude mít zveřejnění jeho objevu celému světu.



Příběh ze začátku působí velice slibně. Edmond Kirch coby excentrický vědátor je bezesporu zajímavá figura, která vás strhne na svojí stranu. Pokud jste nerd nebo geek, budete jistě nadšení, protože tento neuvěřitelný mozek je naprostá elita v oblasti vývoje moderních technologií.  Rád polemizuje o pokroku a svými názory vás vybízí k zamyšlení nad tím, kam vlastně lidstvo směřuje a zda je to dobře či nikoli. Na rozjezd to není vůbec špatné a jak se blíží plánované slavnostní odhalení Edmondových objevů, atmosféra stále víc houstne. Následuje  zlom a od něj to začne jít z kopce. Děj je sice dynamický, stále se něco děje, ale i tak máte pocit, že vlastně chodíte pořád v kruhu a konec je v nedohlednu. Tohle čekání na Godota trochu zmírňuje několik skvělých citátů  W. Churchilla, jejichž pravý význam pochopíte na konci knihy.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Ačkoli si myslím, že z pera Dana Browna nemůže vzejít úplně špatná kniha, Počátek řadím k jeho slabším kouskům. Stále se opakující vzorec chování profesora Langdona, stále stejný model příběhu profesor + krásná schopná žena + dramatická zápletka s neblahými důsledky pro celé lidstvo. Na to všechno jsme u Browna zvyklí, ale tentokrát tomu jaksi chybí šťáva. Ovšem když se na knihu podíváme v širším měřítku, můžeme dost dobře polemizovat nad tématem jako takovým. Počátek na jednu poukazuje na skutečnosti, které jsou v dnešní době aktuální a alarmující, ale na druhou stranu vlastně nesděluje nic až tak nového.

Brownovi očividně víc sedí témata týkající se historie, než moderních věd. Stejně jako v případě Digitální pevnosti je i tohle dobré, ale dobré je prostě za tři a jeho knihy zaměřené na historii jsou podle mě mnohem lepší. Koneckonců historie a symbolismus jsou alfou a omegou profesora Langdona a je škoda, že ho tentokrát Dan Brown nechává tápat ve tmě na poli nejnovějších technologických výdobytků.

Z anglického originálu Origin, vydaného v roce 2017, přeložili Michala Marková a David Petrů.
U nás vydalo nakladatelství Argo v roce 2018, 504 stran.

16. února 2018

Moje pýcha a předsudky k dílu Jane Austenové

Jane Austen - zdroj: Google
Kdybyste mi v minulosti řekli, ať si přečtu něco od Jane Austenové, že se mi to bude líbit, blahosklonně bych se na vás usmála a v duchu omluvila vaše pošetilé doporučení tím, že mě evidentně neznáte. Jestli něco nevyhledávám, tak je to přeslazená knižní romantika, kterou autor vyplodil s vědomím, že papír snese všechno. Papír možná ano, já jako čtenář ne. Všechny ty přehnané citové výlevy, scény, intriky, trapné žertování, následování srdce třeba do pekla a mozek utlačen kdesi v koutku stísněné růžové místnosti, kterou "trpitel" nazývá svou myslí. Uff, zabijte mě prosím někdo, moje cynická duše už nezvládá nést tíhu bytí na tomto světě.

Nicméně nedávno mi došlo, že mám tragické mezery na poli klasické literatury a tak jsem hledala něco, co bych jako milovník knih měla rozhodně znát a neznám. S Jane Austenovou jsem dlouho váhala, ale přeci jen - její romány patří k nejslavnějším na světě. Pak jí najednou měli v Levných knihách, takže jsem si koupila Pýchu a předsudek + Rozum a cit, že to alespoň zkusím. Zahodit to můžu vždycky.

Jenže nezahodila. Našla jsem přesně to, co mám ráda - anglický aristokratický příběh z doby, kdy se úzkostlivě dbalo na slušné vychování. Nevidím v tom romantiku, jen se mi líbí ten řád a pořádek, který byl tehdejší společností vyžadován. Poskytoval lidem svým způsobem určitou jistotu, kdy přesně věděli, co si mohou a nemohou dovolit. Zároveň mě baví sledovat, jak si uměli poradit, když jim společenská pravidla nebyla zrovna po chuti.

O Angličanech se říká, že je to národ sucharů. To už samo o sobě vylučuje nějakou přehnanou romantiku a asi na tom něco bude, protože romantika v knihách Jane Austenové je taková elegantní, hravá, milá, slušná a občas i vtipná. I když Austenová popisuje osudové drama mezi dvěma lidmi, dokáže to podat na úrovni a nedohání svoje postavy ke ztrátě sebeúcty ve jménu lásky. Musela to být inteligentní žena, která vybočovala z davu, stejně jako její knižní hrdinky.

Na druhou stranu její knihy vznikaly zhruba v 90. letech 18. století, v době průmyslové revoluce, ale příliš tomu neodpovídají. Zaměřuje se v nich převážně na venkovské vyšší vrstvy. Na venkově byl pokrok pomalejší než ve velkých městech a Austenová přes svoje jinak pokrokové smýšlení určitě ctila tradiční hodnoty. Nasvědčují tomu i popisy míst i postav, které jsou mimochodem bravurní. Občas jsem měla pocit, že s hlavními hrdinkami sedím v kroužku u velkého krbu, vyšívám a mám na sobě dobové šaty. Chodila jsem s nimi na procházky, kochala se krásou anglických venkovských sídel a sdílela s nimi všechny jejich radosti i starosti. Vyvolat ve čtenáři pocit, že ho hlavní postavy přijaly do vlastní rodiny, aby všechno prožíval s nimi, je podle mě důkazem, že lépe napsané to být už asi ani nemůže.

Takže tímto bořím svoje předsudky a veřejně se prohlašuju obdivovatelkou Jane Austenové. O jednotlivých knihách vám napíšu zase jindy.
 
„Je rozdíl mezi pýchou a hrdostí, ač se obě tato slova často užívají. Hrdý člověk nemusí být ještě pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme; pýcha toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí.“